Letos uplynulo 88 let od neštěstí na Dole Gabriela (kdysi Důl 1. máj, závod III) v Karviné, které dovršilo celou sérii katastrof po první světové válce.
Důl Gabriela byl v poválečných letech největším dolem ostravsko-karvinského revíru. Denní těžba dosahovala 2000 tun za 24 hodiny.
Dne 11. 4. 1924 byl v ranních hodinách zjištěn zápar v 29. sloji ve východním poli, v poměrně čerstvém závalu porubu. Bylo rozhodnuto zápar likvidovat uzavřením oblasti třemi hrázemi. Stavba hrází byla poměrně jednoduchá a tak byly hráze uzavřeny již ve dvě hodiny v noci, tedy 12. dubna. Hráze se dále jen dotěsňovaly.
DNE 12. 4. 1924 V 11.45
došlo v uzavřeném požářišti k výbuchu, který rozmetal nově postavené hráze, způsobil závaly v okolí a zamořil důl povýbuchovými zplodinami. V dole bylo 537 lidí. Výbuch přímo postihl 15 lidí, pracujících při dokončování hrází a dalších 6 horníků poranil. Ostatní se všichni zachránili. Závodní sbor záchranářů ihned nastoupil k záchraně postižených. Vyproštěni však byli pouze 2 mrtví. Ostatní byli zasypáni, jejich těla byla pohřbena závalem.
Odpoledne přijel na místo nehody sbor Ústřední záchranné stanice v Lazích a v 16 hodin sfáral její vedoucí s jednotkami do dolu. Zjistil přítomnost CO a předpokládal, že dojde k dalšímu výbuchu. Ještě ráno 13. 4. odebrali záchranáři ve výdušném proudu vzorek vzdušin, který vykázal 4,4 % metanu a 0,085 % oxidu uhelnatého. Všechno nasvědčovalo tomu, že výbuch někde zapálil výdřevu. Teplota ve výdušné jámě stoupala a nakonec bylo nutno zastavit zahřátý ventilátor.
Bylo rozhodnuto spustit záložní větrák. Než však k tomu došlo, proběhl
NOVÝ VÝBUCH,
který našel potravu v rozvířeném uhelném prachu, který byl hojně usazen i ve vtažné jámě.
Bylo 14 hodin 10 minut, když z vtažné jámy vyrazil sloup ohně a kouře do výše 30 metrů. Síla exploze srazila těžní věž a v okruhu několika desítek metrů způsobila značné škody na provozních budovách. Letícími troskami bylo poraněno dalších 8 pracovníků na povrchu. V dole v té době nebyl nikdo.
Po několika hodinách padlo konečné rozhodnutí. Všech 5 jam bude těsně pod ohlubní uzavřeno a vzhledem k značnému vývinu kouřových plynů a k velké exhalaci metanu dojde brzy k uhašení ohně. Byl to prvý případ v OKR, kdy bylo přistoupeno k uzavření jam utěsněnými poklopy. Do té doby se podobné situace řešily zaplavením vodou nebo zasypáním jámy.
Během čtyř dnů byly práce dokončeny a 17. 4. byl zastaven hlavní ventilátor.
DŮL GABRIELA BYL UZAVŘEN
Za hodinu po uzavření došlo k mohutné explozi, avšak poklopy vydržely. Potom následovaly další výbuchy, zhruba v hodinových intervalech. Teprve příští den došlo k poslední, po uzavření již k 24. explozi.
Rozbouřené živly se uklidnily. Počátkem června již byly všechny jámy zaplněny metanem. Vzorky ovzduší vykazovaly 90 procent metanu.
Mezitím však již probíhaly velké přípravy na asanaci dolu. Na Ústřední záchrannou stanici v Lazích bylo vysláno na vycvičení 76 pracovníků. Do Drägrovy továrny byl na vyškolení poslán mechanik. Pro zmáhací práce bylo zakoupeno 60 ramenních přístrojů Dräger, model 1923, které kromě stálé dávky 1,5 l/min. měly již i přídavkový ventil a plicní automatiku.
Čety záchranářů byly již organizovány tak, aby se střídaly v práci v zamořeném prostředí a odpočívající četa tvořila vždy zálohu četě v akci. Jednu četu tvořilo 8 mužů, dozorce, směnmistr a důlní inženýr. Na povrchu byl v každé směně připraven lékař, který měl k dispozici jeden pulmotor.
Nad uzavíracím povalem těžní jámy č. 1 byla postavena průniková komora – propust. Rovněž pro její obsluhu byli vycvičeni záchranáři.
Pro asanaci bylo tedy vše připraveno, a tak dne 20. 6. již bylo započato s otevíráním těsnícího povalu jámy. Při těchto pracích došlo k smrtelnému úrazu záchranáře, který spadl se žebříku, utrpěl otřes mozku a nedostatečně upevněná ústenka mu vypadla z úst. Ani včasný lékařský zásah ho nezachránil.
Po prvním nezdaru se však práce nezastavily. Již 23. 6. byl proveden
PRŮZKUM JÁMY.
K všeobecnému údivu bylo zjištěno, že jáma není podstatně poškozena. Zato na nárazištích ukázala tlaková vlna svoji sílu. Důlní vozíky byly nakupeny až pod klenbu, vše bylo roztříštěno, zničeno. Započala usilovná a úmorná práce záchranářů, kteří museli, počínaje nárazišti, provádět rozsáhlé zmáhací práce na hlavních překopech a v ochozech.
Cílem bylo co nejdříve, připravit větrní základny na 4. a 5. patře a obnovit zde průchodní větrní proud. K tomu bylo zapotřebí postavit na těchto patrech po pěti hrázích z cihel vázaných cementovou maltou, každou o síle 1,5 m.
Při těchto pracích došlo k dalšímu smrtelnému úrazu. Jeden ze záchranářů ztratil vědomí. Byl bez kyslíku. Okamžitě byl dopraven na povrch a již po 10 minutách mu byla poskytnuta lékařská pomoc. Dýchání se sice obnovilo, ale postižený po 36 hodinách zemřel.
Ani tento neúspěch však neodradil záchranáře od další práce. 29. 8. bylo obnoveno průchodní větrání až po základny na 4. a 5. patře.
DALŠÍ ETAPA PRACÍ
směřovala k zúžení okruhu uzavřených důlních děl. Započaly rozsáhlé zmáhací práce, prováděné v dýchacích přístrojích. Místy byly závaly až 7 m vysoké a tvořily je pískovcové kvádry. Přesto však zde záchranáři dosahovali rekordních postupů až 2 metry za 24 hodin.
Práce byly organizovány ze základen v dole, odkud záchranáři procházeli komorami, oddělujícími větranou a zamořenou oblast. Tyto komory však ještě nebyly plněny inertními plyny. Tato metoda pronikání do uzavřeného pole nebyla novinkou. Poprvé ji použil již v roce 1885 dr. inž. J. Mayer při zmáhaní požáru na Dole Vilém ve Slezské Ostravě.
Díky vysoké kázni a obětavosti záchranářů a rovněž vzhledem k dobré organizaci prací mohla být 1. 3. 1925 v západním poli
ZAHÁJENA TĚŽBA.
Těžiště asanačních prací se přesunulo do východního pole. Přesně po uplynutí 13 měsíců ode dne katastrofy byla nalezena těla postižených a vyproštěna zpod závalů. Záchranné práce dosáhly míst původních tří uzavíracích hrází. Byly zcela rozmetány. V krátké době byly však znovuzřízeny a tak 23. května 1925 byla likvidace následků nehody dokončena.
Při asanaci bylo v dýchacích přístrojích vyzmáháno pres 3 km důlních děl a bez přístrojů více než 16 km důlních děl. Celkem bylo v dýchacích přístrojích odpracováno 29 800 hodin, což představuje asi 7450 směn záchranářů v dýchacích přístrojích.
Záchranáři se tedy vyrovnali se svým úkolem velmi dobře. I my dnes se obdivujeme obětavým výkonům, kterých dosáhli v těžkých podmínkách, s malými zkušenostmi a s nedokonalou technikou.
PRACHOVÁ UZÁVĚRA
K ochraně záchranářů před dalším možným výbuchem byla poprvé v historii revíru použita prachová uzávěra. Byl na ni navršen popílek v množství přes 3,5 tuny. V dalších letech se stal Důl Gabriela základnou pro boj proti uhelnému prachu. Byl zde postaven i mlýn, který zásoboval téměř celý revír inertním prachem.
