Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894 (1. část)

První etapa asanace z Hlubiny

Na základě úvah komise, že při rychlém obnovování provozu může dojít k rozhoření požáru a následnému výbuchu a že není možné zatopení požářiště vodou (přítoky důlních vod byly nedostatečné a pro přivedení říční vody nebyla odpovídající čerpadla), byl jednomyslně přijat návrh pokusit se s mimořádnými bezpečnostními opatřeními odvětrat nejprve postižené pole jámy Hlubina, neboť právě tam se dalo předpokládat nejmenší poškození důlních děl. Navíc byly v obou jámách na Hlubině výsledky analýzy důlního ovzduší velmi příznivé a od 20. června do konce měsíce se v odebraných vzorcích důlního ovzduší obsah CO, snižoval. Podle zkušeností se zmáháním na jámě Vilém v Ostravě se předpokládalo, že oheň v dole se již nemůže rozhořet ani při eventuálních slabých průtazích větrů částí dolu mimo oblast postiženou požárem.

Hlavním důvodem ovšem bylo to, že práce bez dýchacích přístrojů zabezpečovala rychlejší postup.

V pondělí 2. července v 6:15 h byl z těžní a větrní jámy odstraněn písek, slin, fošny a spuštěn ventilátor. Mezi devátou a desátou hodinou ranní pak byly častěji odebírány vzorky větrů. Výsledky byly uspokojivé.

V 10:15 h byla připravena klec ke sjezdu. Do první klece nastoupili vrchní horní komisař Dr. Riel, horní rada Mayer, Dr. Fillunger, horní rada Grey, Ing. Kohout, Ing. Ronner, Ing. Pilař, důlní Kasperlik a důlní měřič Topiarz. Při jízdě byla kontrolována funkčnost lanového signálu, bylo promazáno vodní čerpadlo, na 2. patře zkontrolována těsnost větrních dveří a na III. patře zkontrolován stav v nárazišti (asi 15 m). Na V. patře v hloubce 305 m vystoupili. Zkontrolovali jižní i severní překop a vyfárali. Při druhém sjezdu sfárali hrabě Heinrich Larisch-Mönnich, centrální ředitel Dostál, horní ředitel Mauerhofer, Ing.Veselý, Ing. Schimitzek, naddůlní Šindelář a s nimi podruhé Grey, Fillunger, Kasperlik a Topiarz.

Po jejich vyfárání již na IV. patro sjeli pracovníci určení ke stavění hrází, které měly zamezit proudění větrů do požářiště. Pro rychlejší dosažení stanoveného cíle bylo rozhodnuto stavět jen utěsněná peření a teprve později doplnit hráze zděné do záseků. Na překopech IV. patra a v některých chodbách do slojí č. 16, 17 a 19 se podařilo postavit peření omazaná slínem a někde se začalo i se zděním.

Během těchto prací byla bezpečnost pracovníků zajišťována odebíráním vzorků větrů každou hodinu a jejich chemickou analýzou. Když však rozbory začaly vykazovat postupný vzestup obsahu CO až na 0,4 %, nařídil v 15:00 h odpoledne horní rada Mayer, jako zástupce báňského úřadu, odvolání mužstva z dolu. I když řada prací nebyla dokončena, všech 75 mužů vyfáralo. Ihned nato byly obě jámy uzavřeny. Přes noc klesl obsah CO opět na nulu a na této hodnotě zůstal.

Dne 4. července v šest hodin ráno pokračoval pokus na dokončení hrází, ale dělníci po usilovné a namáhavé práci vyfárali, neboť koncentrace CO znovu dosáhla hodnoty 0,5 %. Obě jámy pak byly opět uzavřeny.

Teprve 11. července klesl obsah CO stabilně na nulu.

V pět hodin ráno byly otevřeny obě jámy na Hlubině a ventilátor byl spuštěn na 20 otáček a 9 mm deprese. Postavit peření na hlavní třídě 17. sloje, kde větry protahovaly do 19. sloje se však nepodařilo. Stále sílící průtahy požářištěm způsobovaly opětovný nárůst koncentrace CO, která na větrní jámě Hlubina dosáhla do 18:00 hodin 0,1 %, v noci vzrostla na 0,2 % a pak se do 14. července udržovala mezi 0,1 až 0,3 %.

Zde asi navazovala událost, kterou přímí účastníci Kohout a Pilař, stejně jako později Lampert, Říman či Bilan neuvádějí. Podle Rebrové (s odkazem na SOA Karviná) v noci ze 13. na 14. července 1894 při výbuchu metanu zahynuli na blíže neupřesněném místě dva důlní, Minar a Richtar, kteří byli ještě téže noci pohřbeni na místním hřbitově. Je pravděpodobné, že tato jinde nezmiňovaná událost iniciovala další sled organizace asanačních prací.