Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894 (1. část)

Na dalších dvou závodech probíhalo nasazování záchranných čet pomaleji, což přispělo ke snížení ztrát na životech.

Po druhém výbuchu nastoupili další pracovníci, aby se pokusili zachránit raněné. Sotva dokončili práci, došlo 15. června v 7:00 h k dalšímu výbuchu. K dalším ztrátám na životech tentokrát nedošlo, neboť zachránci byli Ing. Kohoutem varováni, že z ventilátoru opět vychází černý kouř. Mužstvo díky tomu vyjelo včas na povrch. Do těchto chvil se podařilo z podzemí vynést 22 mrtvých a 15 zraněných horníků. Dalších 213 těl zůstávalo stále pod povrchem.

Zjištění přesného počtu postižených bylo velmi problematické. Řada pracovníků své benzinové lampy ztratila, jiní je zahodili, další v hrůze po vyfárání utíkali domů i s lampou. Přesný počet postižených se podařilo upřesnit až v den výplaty, tedy v sobotu 16. června, kdy se zjistilo, že katastrofa si vyžádala 235 obětí.

V 8:11 h nastala čtvrtá a v 9:15 h pátá exploze. To však už začalo přikrývání jam slínem a pískem a ventilátory byly zastaveny.

Ještě dnes je třeba hluboce smeknout a poklonit se lidem, kteří byli svědky druhého výbuchu a usmrcení svých kamarádů, a přesto bez váhání přistoupili k zachraňování těch, co šli před nimi. Inženýři, dozorci a havíři bez dýchacích přístrojů vynášeli raněné i mrtvé a přitom nevěděli, kdy dojde k dalšímu výbuchu.

Řešení následků katastrofy

Rozsah katastrofy byl obrovský, v uhelném hornictví ojedinělý a do té doby u nás nevídaný. Vždyť více obětí si do té doby vyžádaly pouze 3 exploze, z toho dvě ve Velké Británii a jedna v Sasku (v roce 1866 na dole Oaks v Yorkshire 361 obětí, v roce 1869 v dole Sagen Gottes 274 obětí a v roce 1878 na dole Abercame v Anglii 268 obětí).

V Larischových dolech zahynulo 227 horníků, 7 dozorců a jeden inženýr. Zůstalo 130 vdov a 194 sirotků. Tři doly byly úplně uzavřeny a zastavily těžbu. Lidé z postižených i okolních dolů v revíru opouštěli svá pracoviště ve strachu z budoucnosti a vraceli se do svých původních, mnohdy velmi dalekých domovů. Již tak napjatý nedostatek důlních dělníků si v dalších měsících vynutil vyslání náborových pracovníků mimo ostravsko-karvinskou oblast.

V této změti úkolů, ekonomických problémů a společenského odsouzení muselo vedení podniku a majitel řešit mnoho technických i sociálních otázek pozůstalých a de facto náhle nezaměstnaných v dolech i koksovně. Bylo nutné povolat skupinu nejlepších odborníků v hornictví, aby radou pomohli k co nejrychlejšímu obnovení těžby.

Na Larisch-Mönnichových dolech byla ustavena komise, které předsedal přednosta Revírního báňského úřadu v Ostravě vrchní horní rada Dr. Edmund Riel. Členy komise byli vrchní inženýr dolů Severní dráhy Ferdinandovy v Moravské Ostravě Franziszek Brzezowski, vrchní inženýr a vedoucí závodu Hlavní jáma v Orlové Dr. August Fillunger, vrchní inspektor dolů Severní dráhy Ferdinandovy horní rada Jan Mayer a ředitel dolů Vítkovického horního a hutního těžířstva v Doubravě horní rada Eduard Hořovský. Úkolem komise bylo posoudit návrhy vedení závodů na postup účinného a bezpečného zmáhání postiženého dolu.