Výbuch metanu na dolech Jan a Františka v Karviné 14. června 1894 (1. část)

Z hlediska větrání měly oba revíry dva větrací systémy, které byly mezi sebou různě kombinovány. Již nařízení báňského hejtmanství ve Vídni č. 711 z 28. 6. 1886 „o třaskavých plynech” mj. nově požadovalo. aby „byl mezi dvěma sousedními jámami ponechán uhelný nebo základkový pilíř, o jehož stanovení musilo býti u báňského úřadu zažádáno, jestliže se dolování přiblížilo k hranicím na 40 m. Pro suché doly s mírným nebo velkým množstvím třaskavých plynů bylo nařízeno udržovati předky v čistotě, při čemž prach z brázdy, jakož i ostatní na spodku se hromadící uhelný a kamenný prach musel být stále odvážen.“

Již Říman konstatoval, že „mezi oběma revíry nebyla vlastní demarkace v dnešním slova smyslu, protože se jednalo o hranici v důlním poli téhož majitele, takže poruby a jejich stařiny v obou revírech se vzájemně dotýkaly. Hranici mezi západním a východním revírem původně tvořila severojižní tektonická porucha. Tato hranice však byla v lednu 1894 z provozně dopravních důvodů posunuta v 19. sloji asi o 400 m na západ. Ta připadla nejenom do detailní, husté pilířové rozdělávky, nýbrž i dělila souvislé závalové stařiny, které se vzájemně izolovat nedaly. Hlavní směrné a dovrchní třídy a přerážky byly sice odděleny základkou nebo větrními dveřmi, ale izolace v dnešním slova smyslu to nebyla“.

A tak byly všechny závody mezi sebou v podzemí propojeny hlavními překopy a chodbami, čímž byly vytvořeny podmínky pro šíření výbuchů i požárů.

Hlavní těžební aktivy byly soustředěny do vysoce produktivní 19. sloje (sdružená Vilém – Ludvík) o mocnosti 3,2 až 3,5 m s proplástkem od 20 do 50 cm. Již v průběhu otvírkových prací při zastižení 19. sloje v hloubení jámy byla veškerá pozornost soustředěna na její co nejrychlejší otevření. Práce byla organizována na tři směny, ne na běžné dvě, jako v ostatních částech důlního pole. Kromě toho byla ražba překopu a chodeb obsazována i ve volných nedělích a svátcích. Vše bylo směrováno k uspíšení dobývání sloje, která slibovala zvýšení těžby i produktivity práce. Navíc i pro horníky bylo kopání v této mocnosti méně namáhavé a zajišťovalo možnost vyššího výdělku.

Dobývací metodou bylo směrné pilířování na zával, nově i se základkou. Uhlí se rozpojovalo ručně kylofem. Doprava narubaného uhlí z pilíře se prováděla kolečky do vozů na hlavní třídě. Malé vlaky naplněných vozů byly odváženy k jámě koňmi.

Po novém rozdílení revíru části 19, sloje pokračovala otvírka a těžba ze strany západního pole porubem jednak od nové hranice Jednak v nejdovrchnější části sloje, přičemž postavení pilířů i vedení větrů leželo přibližní na jedné čáře. Ze strany jámy Jan se započalo s porubem v části sloje ohraničené ze dvou stran mohutnými tektonickými poruchami, takže tato část sloje vlastně tvořila dovrchní porub.

V době před katastrofou bylo již opuštěno I. patro, těžilo se ze III. a IV. patra, kde se rubaly zbytky ve slojích č. 7 a 8, dále sloje č. 16, 17, 18 a 19. Patra V. a VI. byla teprve otevírána.

První výbuch

Dne 14. června 1894 sfáralo na odpolední směnu v 16:00 h na všech Larischových dolech celkem 1 062 důlních dělníků, 10 předáků, 9 nadkopních a 5 techniků. Z toho na jámách Jan – Karel to bylo dohromady 181 dělníků. 3 předáci a 1 důlní, na Františce 386 dělníků, 2 předáci, 8 nadkopních 2 technici a na Hlubině 118 dělníků, 2 předáci a 1 technik.

Ve 21:30 h došlo v dole k výbuchu. Intenzita byla tak silná, že úvodní jámou vyrazil dým a prach až na povrch a později se zjistilo, že tlaková vlna na jámě Jan smetla tři narážeče z odnímací plošiny do jámy. Na krátkou dobu pak došlo k zvratu důlního větrání.

Topiči v kotelně reagovali na situaci podle příslušných pokynů a parními píšťalami dávali čtyřmi dlouhými tóny širokému okolí na vědomí, že v dole je požár a tím svolávali techniky i dělníky k záchranným akcím.