V úterý 21. března 1871 po 6. hodině večerní došlo při rekonstrukci jámového stvolu Michal v OKR k propadu povrchových staveb centrální části dolu. Při nehodě nebyl nikdo zraněn.
Havárie tohoto druhu nejsou v hornictví ojedinělé. Propad na Michalu je však prvním dostatečně dokumentovaným případem.
Michálkovické doly
V pozdějším důlním poli c. k. privilegované společnosti Severní dráhy Ferdinandovy byla v michálkovické důlní oblasti hornická činnost započata z iniciativy státu kutacími pracemi v roce 1843. Na ně navazovalo v r. 1849 založení dolu č. 3 (od r. 1850 Michal, podle jména rady vídeňského ministerstva financí Michaela Laiera) a Hlavní jámy (Ferdinand). Později, to již v režii Severní dráhy Ferdinandovy, byly založeny ještě doly Petr a Pavel (v r. 1858) a Jan (v r. 1870). Jen pro úplnost: Důl Josef byl založen Severními drahami Ferdinandovými až v r. 1879.
Rozvoj těžby umožnila výstavba Báňské dráhy, která byla odbočkou z hlavní trati budované právě společností Severní dráhy Ferdinandovy v letech 1838 až 1856 z Vídně do Krakova.
Báňská dráha dopravně zpřístupnila doly Vilém, Hermenegild, Jan Maria, Zvěřinový a Salmovy doly a na svém km 18,65 dosáhla k jámám v Michálkovicích v roce 1862. Další stavbu z Michálkovic do Doubravy pak investičně zajistil v letech 1868 – 1870 Rothschild. To nebyla konkurence, vždyť Severní dráhy Ferdinandovy jako akciovou společnost založil a fakticky ovládal právě tento vídeňský bankovní dům.
Důl Michal těžil ze slojí v jakloveckých a hrušovských vrstvách a jeho rozvoj si vyžádal řadu rekonstrukcí. V srpnu 1870 byla zahájena významná přestavba stvolu ústřední jámy, která v té době dosahovala do hloubky 203 m. Těžba jámou Michal byla přerušena, stvol jámy byl odspodu rozšiřován a stará výdřeva jámových věnců byla nahrazována vyzdívkou v eliptickém průřezu. Práce měly být ukončeny na jaře 1871, ale zpožďovaly se, a to zejména působením značných průsaků podzemních vod.
Katastrofa
Když se práce na rekonstrukci přiblížily k povrchu a tím i k svému ukončení, přítoky vody narůstaly a nová výztuž nebyla zjevně před úplným dokončením a vyzráním pojiva dostatečně zajišťována.
Voda na několika místech rozmáčela a protrhla nedokončenou vyzdívku a po setmění 21. března 1871 došlo k náhlému sesuvu okolí těžní jámy do kráteru, který pohltil těžní věž, strojovnu, části kotelny, čerpací stanice atd. Z kráteru, který podle pozdějších zjištění zasáhl až do hloubky asi 23 m pod povrchem, vyčníval jen vrchol bývalé těžní věže.
V jámě v době sesuvu nikdo nebyl a ani v místech propadu se nikdo na povrchu nezdržoval.
Zmáhání následků
Nad havarovaným jámovým stvolem bylo postaveno provizorní kozlíkové lešení s jeřábovým ramenem a parním vrátkem. Výrobu páry zajišťovala přistavená lokomotiva. Postupně pak byly za přísných bezpečnostních opatření vyprošťovány prvky konstrukce povrchových objektů, oba těžní stroje a kotle.
Zmáhání bylo v první etapě dokončeno v květnu 1871 a Zemskou vládou v Opavě byla celá záležitost odložena. Oprava pak pokračovala až do úplného zprovoznění. Další rekonstrukce se pak uskutečnila až grandiózní přestavbou v letech 1912 až 1915.
Vyšetřování příčin
V Moravském zemském archivu v Brně se podařilo objevit dokumenty, které blíže objasňovaly a popisovaly uvedené události. V korespondenci Horního úřadu v Olomouci a Zemské vlády v Opavě je to především zpráva horního komisaře J. Fleischanse, kde se mj. dočítáme, že: „…Vyšetřovací komise, sestavená v Moravské Ostravě 12. dubna 1871 ve věci nehody na Jámě Michal, se neprodleně vydala na místo katastrofy. Zde pak členové komise seznali, že po setmění 21. března L.P. 1871 došlo ke zřícení šachty a velké části přilehlých budov…”
Horní komisař Fleischans sděluje údiv nad tím, že na povrchu dolu o celkové hloubce 203 m zbyl po jámové budově s těžní věží, strojovnou a s částí kotelny jen kráter a v něm hromada sutin zaklíněných v hloubce cca 11 až 13 m. Přitom elipsovitý otvor u ústí jámy shledala komise jen o rozměrech (v přepočtu ze sáhů) asi 11,4 krát 7,6 m. Zajímavé bylo, že zbývající část jámového stvolu, asi 190 m, byla nedotčena.
Zpráva rovněž uvádí jako bezprostřední příčinu katastrofy pronikání podzemních vod, přirozený tlak budov a strojů v okolí rekonstruované jámy a těžce dostupné a problematické uložení zásob uhlí. Konstatovala, že na tyto skutečnosti poukazoval tehdejší c. k. Horní úřad v Moravské Ostravě již v roce 1850.
Zdá se, že z tohoto důvodu byla v roce 1856 státní jáma Michal prodána společnosti Severní dráhy Ferdinandovy, která pak byla vlastníkem dolu až do roku 1945.
Závěrem
Důl Michal vstoupil do historie nehod jako Důl Petr Cingr zejména požárem v roce 1964, nejtragičtější nehodou v této lokalitě byla exploze metanu po trhací práci v čelbě chodby v roce 1962, která si vyžádala 7 obětí na životech.
