Asi padesátitunová, osmnáct a půl metru vysoká těžní věž jámy Eleonora v areálu bývalého Dolu Doubrava se v pátek 26. února 2010 zbortila k zemi.
Ke svému konci tak dospěla 170letá historie poslední jámy a těžní věže v areálu bývalého Dolu Doubrava – jámy Eleonora. Ještě do dubna loňského roku sloužila jako větrací šachta pro potřeby Dolu Karviná. Z těžní věže byly demontovány lanovnice a další zařízení a ve středu 17. února byl ukončen vlastní zásyp jámy do úrovně 18 metrů pod ohlubeň. Poté následovala likvidace věže.
Historie jámy Eleonora sahá do první poloviny 19. století. První nález černého uhlí v Doubravě se datuje rokem 1822, kdy majitel panství v Doubravě nechal vyhloubit na kopci Vidrholec průzkumnou šachtici Versuch (Pokus) a již v hloubce sedmi metrů narazil na uhelnou sloj. Tento úspěšný pokus nastartoval v okolí horečnou hornickou činnost. Jako houby po dešti tu začaly vznikat další kutací šachtice, z nichž ale většina v pozdějších letech zanikla.
Tento osud se vyhnul jámě Versuch, která byla později přejmenována na Bettinu a zanikla v roce 2006 jako Doubrava I, a také právě Eleonoře. Tu nechal vyhloubit v roce 1840 do hloubky 10,5 metru baron Antonín z Mattencloitu a v roce 1849 se jejím majitelem stala společnost vídeňského bankéře Salomona Mayera Rothschilda, který získal v roce 1945 těžební práva v prostoru Orlové a Doubravy. Právě ten ji dal v letech 1851 a 1854 prohloubit do hloubky 152 metrů a dal jí i její současný název.
V následujících letech prošla Eleonora řadou změn a modernizací. V roce 1864 byly v areálu jámy postaveny parní pumpy na čerpání důlních vod a první parní těžní stroj, který zvedal jednoetážovou klec s jedním vozíkem o hmotnosti 600 kg. K provozu těžního stroje musel mít strojník pomocníka, který roztáčel setrvačník, aby stroj zabral do tahu. Přesto to byl ve své době značný pokrok. O necelých 20 let později – v roce 1883 – se však těžba pro východnější polohu a velké zásobníky uhlí přesunula na Bettinu a Eleonora začala sloužit pouze jako vodní jáma. Šachty byly sloučeny v jeden důl se společným názvem Bettina.
V roce 1914 se obě doubravské jámy staly majetkem společnosti Vítkovické kamenouhelné doly; to už jejich hloubka dosahovala 578,2 m. V roce 1942 byla Eleonora změněna na pomocnou jámu a sloužila k dopravě materiálu. Další zásadní změny přinesly léta 1960 – 1964. Instalací nových ventilátorů se jáma Eleonora zvýdušnila a byla na ní postavena nová šachetní budova a strojovna těžního stroje, v té době už elektrického. Jáma sloužila k propojení větrní sítě dolu, k dopravě technických médií a k údržbářským pracím. V roce 1978 byly rekonstruovány ventilátory pro zvýšení kapacity větrání dolu a v roce 1992 se rekonstrukce z dvojčinného těžení na jednočinné dočkal i těžní stroj.
Po připojení Dolu Doubrava k Dolu ČSA v roce 1995 sloužila jáma Eleonora jako výdušná a k dopravě technologických médií – degazačního plynu, provozní vody, vzduchu, popílku a dusíku. Využívána byla také k údržbářským pracím v jámě.
Ve svém konečném tvaru sahala jáma Eleonora do hloubky téměř 790 metrů. Od povrchu do hloubky 608 m měla soudkový tvar o rozměrech 5,4 x 4,4m, dále pak kruhový průřez o průměru 5,5 m.
Poslední činnou šachtou v doubravském poli po likvidaci jámy Eleonora zůstává jáma Doubrava III – Sever.
Zdroj: Týdeník Horník, č. 8/2010, ročník 40; Týdeník Horník, č. 9/2010, ročník 40
Lokalizace:
[mappress]
