Důl Ignát založil teprve v roce 1890 ing. Vladimír Vondráček, pravděpodobně jako člen česko – německého konsorcia (jak vyplývá z dokumentů z roku 1895), jehož další členové byli: paní Vlasta Stránečka, Božena Kasalovská, Olga Brisker a Anna Mixa. Hormistr ing. Vladimír Vondráček, český měšťan, byl ve své době uznávaným odborníkem v hornickém podnikání.
Jak je uvedeno v úvodu, musely být do jisté míry ověřeny uhelné zásoby ještě před založením dolu, poněvadž byly hloubeny současně dvě těžní jámy a původní řádný větrní systém (na rozdíl od okolních dolů) byl diagonální, kdy větrní jámy byly situovány na okrajích tehdejšího dolového pole. O určité znalosti množství a jakosti uhelných zásob svědčí i založení koksovny v roce 1892 (tj. 3 roky před zahájením těžby) a také napojení dolu železniční vlečkou na Severní dráhu Ferdinandovu v době hloubení jam. Hloubení jámy bylo ovšem velmi obtížné, protože byla nafárána silná vrstva kuřavky, tj. tekoucího písku, který hloubení velmi ztěžoval.
Po roce 1894, kdy byly konsorciu propůjčeny dolové míry, mohla byt v roce 1895 zahájena těžba z 1. patra, které se nacházelo v hloubce 124 m pod povrchem.
Hranice dobývacích prostorů jednotlivých dolů tenkrát určovaly propůjčky dolových měr a jejich kontury, s ohledem na ustanovení zákona, byly velmi členité, což neumožňovalo racionální dobývání a také bývalo příčinou sporů. Proto byla uzavřena v roce 1895 hraniční smlouva (v originálu Demarkations Veitrag) mezi konsorciem vedeným ing. Vondráčkem a k.k. privilegirten Keiser Ferdinands – Nordbahn (dále jen Severní dráha). Touto smlouvou byla určena přímočará hranice mezi uvedenými těžebními společnostmi na povrchu (do hloubky bez omezení), včetně řešení těch dolových měr, které tuto linii oboustranně přesahovaly. Část takto vytýčené hranice z roku 1895 byla téměř shodná hraničními body č. 25 a 26 dobývacích prostorů Mariánské Hory a Přívoz.
Majitel dolu ing. Vondráček se finančně značně vyčerpal, zejména zvýšenými náklady na zajišťování jam proti kuřavce a dalším prohlubováním jam při intenzivním čerpání, proto z důvodů již nevyhovující organizační formy konsorcia a nedostatku finančního kapitálu k rozšíření a modernizaci provozu, bylo dolové pole včetně výhradních kutišť prodáno v roce 1897 berlínské bankovní firmě Friedländer n G., která vytvořila nové „těžařstvo“ s původním názvem Die Steinkohlen gewerkschacht Marie – Anne (dále jen Marie – Anna).
Tato společnost, v důsledku narůstající industrializace Ostravska a zvýšené poptávce po uhlí, rozhodla po vrtném průzkumu a neúspěšném hloubení jámy v Nové vsi (v oderském údolí) založit nový Důl Bedřich v Zábřehu.
V té době se také přejmenovala obec Čertova Lhotka na nynější Mariánské hory.
Hloubení těžní a větrní jámy Bedřich bylo zahájeno na jaře roku 1900 a do 7. dubna 1902 bylo dosaženo následujících hloubek: těžní jáma – 399,5 m, výdušná jáma – 413,5 m.
Při provádění průzkumného vrtu ze dna větrní jámy, za účelem zjištění reliéfu karbonu, došlo dne 9. dubna v časných ranních hodinách k průvalu vody a plynů do hloubení. Přítok vody činil cca 22,5 m3. min-1 (v počáteční fázi a za 1,5 hodiny stoupla hladina vody v jámě o 147 m. Při katastrofě zahynulo 6 horníků a jejich zachránců.
K dalšímu hloubení bylo vypracováno několik způsobů, ale žádný nebyl při uskutečňování úspěšný. Proto po 8 letech byly v dubnu roku 1910 veškeré práce zastaveny.
Sepisuji něco o svém otci, který pracoval na dole Jan Šverma. Potřeboval bych vědět, jak se šachta jmenovala v roce 1945, respektive ihned po skončení války, a k jakým změnám názvu a kdy případně došlo. Děkuji.