Vynálezem parního stroje v 18. století narůstá v Evropě spotřeba dřeva pro topení. Většina vlád řešila tuto situaci hledáním náhradního paliva za dřevo. Také v rakouské monarchii je vydán v roce 1751 císařský reskript o vyhledávání náhradního paliva rašeliny a uhlí. První oficiální nález uhlí ve Slezsku na panství hraběte Wilczka ohlásil mlynář J. A. Adámek z Klimkovic v roce 1763. Nález byl následně ověřen kutnohorským šichtmistrem J. A. Alisem. Krátce na to v roce 1767 vyslal nový Královský úřad pro horní a mincovní reprezentaci v Opavě na místo nálezu prospektora a šichtmistra hornobenešovských dolů J. A. Lutze se čtyřmi horníky. Ti brzy v údolí Burňa na Polské Ostravě odkryli výchoz sloje. Prospektor Lutz všechny nálezy slojí řádně zmapoval a popsal do zprávy pro c.k. úřady, ale i pro majitele panství hraběte Wilczka. V Rakousku nebylo totiž do roku 1793 uhlí zařazeno do horního regálu, proto jeho dobývání bylo věcí pouze vlastníka pozemku. Hrabě tak zpracovaný nález založil a neriskoval případné ztráty v novém nejistém podnikání.
Na pruské straně objevil uhlí v úbočí Landeku až v roce 1780 rychlebský důlní měřič Schulze. Majitel hlučínského panství baron Gruttschreiber však po propůjčení práva zarážky a důlních měr začal okamžitě v roce 1782 uhlí dobývat ve dvou štolách. Obdobně krátce po nálezu v roce 1776 těžil uhlí na svém karvinském panství i hrabě J. E. F. Larisch.
Pod tlakem této konkurence pomalu započal s dobýváním uhlí více než dvacet let po jeho nálezu v roce 1787 i hrabě Wilczek.
Tak byla postupně v úbočí vrchu Jaklovce až na přelomu 18 a 19. století vyražena řada štol a mělkých kutacích jam. Většina z nich byla pak v roce 1828 v délce 3 km podfárána jakloveckou dědičnou štolou. Na Polské Ostravě jedna z Wilczkových kutacích jam dosáhla v roce 1847 nejen úrovně této štoly, ale nafárala i uhelnou sloj. Tak mohl hrabě po propůjčce důlní míry nazvané Johanni přikročit k založení i mělkého dolu stejného jména. Jméno dostal důl i důlní míra po synovi hraběte. Kutací jáma byla přebudována na víceúčelovou a v roce 1855 byl ruční rumpál nahrazen parním těžním strojem od firmy Gelain z Belgie o výkonu 8 koňských sil.
V roce 1871 započal hrabě přestavbu mělkého dolu na důl hlubinný. Vedle víceúčelové jámy Johanni zarazil ve vzdálenosti 25 m novou těžní jámu Michaeli. Jméno jáma dostala po centrálním řediteli Wilczkových dolů Michaelu Vaňkovi. Po vyhloubení těžní jámy byla víceúčelová jáma Johanni přestavěna na jámu výdušnou. V roce 1874 byl na těžní jámě uvedený do provozu nový parní těžní stroj od firmy Salm v Blansku. Důl byl pak v roce 1880 připojen na báňskou revírní dráhu. Po výbuchu na vedlejší jámě Ema v roce 1884 byla výdušná jáma Jan vybavena ventilátorem Rettinger na parní pohon.
V roce 1899 byla zděná těžní věž nahrazena ocelovou vzpěrnou věží o výšce 24 m a k ní byl postaven nový těžní stroj o výkonu 400 koňských sil. Byl to první těžní stroj s možností rozpojení bubnu pro překládání na jednotlivá důlní patra. V letech 1905 – 1909 byla provedena první rekonstrukce koupelen a cechovny. V letech 1910 – 1913 byla hlavní jáma prohloubena o 250 m přes bezslojové pásmo jakloveckých vrstev až do vrstev hrušovských do hloubky 727 m. V té době byl pro tuto hloubku postaven nový těžní stroj výrobce První brněnská strojírna s napájecím měničem Ward-Leonard-Inger o výkonu 680 HP. Nová těžní věž měla výšku 33 m. Celý areál byl přestavěn architekty F. Mainxem a L. Poppem na samostatně stojící halové objekty v režném zdivu. Z nich se jako kulturní památky dochovaly budovy strojovny, kompresorovny a koupelny mužstva. Těžba koksovatelného uhlí byla převážena na koksovnu Trojice novou visutou lanovkou. V té době vznikla v nejbližším okolí hornická kolonie známá jako osada Michálka s 35 domky a 144 byty.
Od konce 30. let patřil důl svou roční těžbou 118 000 tun mezi nejmenší doly v revíru. Dobýval v mělkých slojích směrným stěnováním na nátřasné žlabové dopravníky. Neměl žádný pojízdný brázdící stroj a pouze 26 sloupových šramaček. Pro dopravu na hlavních patrech používal lanovky bez důlních lokomotiv, ale i bez koní.
Po druhé světové válce zůstal důl samostatným závodem. Do podvědomí veřejnosti se dostal v roce 1950, kdy při výbuchu metanu zahynulo v porubu 38 hornických učňů. Výbuch byl způsoben dospělým kuřákem na výdušné třídě.
Závod byl v roce 1964 spojen na 18. patře s dolem Petr Cingr a jeho provoz byl v roce 1965 zastaven. Obě jámy byly v roce 1976 zasypány haldovinou.
