Těžba rostla a v roce 1900 už činila 780 t za stavu 400 havířů a 10 dozorců. V letech 1900-1917 se postupně zaváděno stěnování, hlavně ve slojích s menší mohutností, a ruční dopravu (kárování) postupně nahrazovala mechanická, za pomoci nátřasných žlabů. V roce 1917 stoupla denní těžba až na 980 t (za sníženého stavu 320 havířů, včetně dozorců) a s menšími výkyvy se udržela až do roku 1926.
Dopravu v jámě zabezpečovaly 2 dvouetážové klece pro 4 důlní vozíky. Těžní zařízení na výdušné jámě sestávalo ze starého parního těžního stroje vyrobeného v železárnách v Blansku, o výkonu 80 až 120 k.s., s dvouetážovými klecemi pro 2 vozíky.
V podzemí se koncem třicátých let dobývalo pomocí 7 pojízdných šramacích strojů různých typů, 48 sloupových šramaček systému DEMAG, 2 šramaček systému Vítkovice, 88 sbíjecích kladiv převážně soustavy HAUSHERR, 36 vrtacích kladiv, 31 nátřasných žlabů, 650 kovových a 100 dřevěných vozíků, a to směrným stěnováním se základkou nebo pilířováním na patrech 6 (hloubka 574 m), 7 (556 m) a 8 (628 m) v deseti slojích o mocnosti 80 až 330 cm, vedených převážně ze severu k jihu s úklonem 4-12°.
V té době byla úvodní těžní jáma vybavena dvouválcovým těžním strojem fy. BREITSFELD-DANEK s výkonem 450 až 600 koňských sil, přemístěným po likvidaci dolu do hornického muzea v Ostravě. V lampovně bylo 208 benzinových a 654 elektrických důlních lamp.
V roce 1928 zaměstnával závod 3 inženýry, 14 povrchových a 31 důlních úředníků, 4 dozorce, 151 povrchových a 729 důlních dělníků.
Nejvyšších těžeb dosáhl Jindřich v období do poloviny 20. stol., v roce 1934, kdy ve dnech 16. září a 19. října vyprodukoval po 1 800 t a poté ještě šestkrát překonal hranici 1 700 t a třikrát 1 600 t za den. Na druhé straně však v tomtéž roce klesala denní těžba i na pouhých 45-50 t denně, a to paradoxně právě v měsících, kdy záznamy vykazují onu těžbu rekordní.
Vetší pravidelné denní těžby bylo docíleno až o dva roky později (1936), kdy začal závod vést Dr. Ing. Říman, který vzápětí rozšířil technické zázemí dolu o 2 vzduchové lokomotivy, čímž během půl druhého roku zcela zlikvidoval koňskou dopravu, čítající této době ještě 17 koní. Denní těžba začala dosahovat 1 610 t, ale již v dalším roce (1937) zaznamenala následkem rekonstrukce dolu pokles na 900 t, což se opakovalo v období obojí okupace. Teprve po zavedení gumových dopravníků v roce 1941 těžba opět stoupla až na 1 200 t denně za stavu 490 horníků.
Koncem války bylo osazenstvo dolu z větší části přemístěno na jiné závody, takže v prvních měsících po osvobození činila průměrná denní těžba pouze 90 t při stavu 70 havířů. Příčinou bylo i válečné rabování nejdostupnějších uhelných zásob, včetně slojí v ohradníku, a úplné zastavení pomocných prací, zvlášť údržby chodeb. Ke konci roku 1945, v němž došlo také ke znárodnění dolu, dosáhla denní těžba 350 tav roce následujícím už tvořil denní průměr 440 t. Rekord roku 1946 představovalo 590 t při 310 zaměstnancích.
V roce 1949 stoupla průměrná denní těžba na 650 t a důl Jindřich se zařadil mezi nejlepší doly v celém revíru. Rok před sloučením bývalých Larischových dolů (1950) se zde těžilo již 740 t při stavu 440 lidí. V té době se rozbíhala tzv. Lánská akce, která mimo jiné plánovala úpravu dolu na učňovský závod v rámci revíru. Proto také začala stavba nových koupelen. Ze záměru však brzy sešlo a nové koupelny zůstaly dlouhou dobu rozestavěné.
Důl Jindřich si zachoval samostatnost až do roku 1951. Dne 31. října 1951 došlo ke sloučení dolů Hlubina, Františka (Karviná), Jan Karel s dolem Jindřich. Ze sloučených dolů vznikl 31. prosince 1951 nový “velkodůl“ důl ČSA. V souvislosti se spojením dolů došlo k převedení těžby na lokalitu Jan Karel. V roce 1959 došlo k prohloubení jámy č. 3 do úrovně 10 patra a z původní těžní jámy se stala výdušná.
Těžba na dole Jindřich probíhala do roku 1995, přičemž důlní pole bylo dobýváno v maximální hloubce 780 metrů. Pro vyčerpání zásob byl důl k 31. prosince 1995 zrušen. K likvidaci objektů na povrchu docházelo po roce 1998, v roce 1999 se existence dolu uzavřela. V současné chvíli jsou veškeré budovy v místě bývalého dolu zbourány, na místě zůstává pouze historický komín.
