Nálezy dobyvatelných uhelných slojí, zjištěné pomocí kutacích jam a na základě nich získané od státu propůjčky důlních měr, vedly oficiálně k možnosti zahájení dolování na pozemcích larischovských statků v Petřvaldě a Porubě. Dolování bylo provozováno v důlním poli dolu Jindřichovo štěstí. První propůjčka důlní míry, pojmenovaná Jakub, která byla udělena v r. 1835, vedla k započetí první těžby v petřvaldské části OKR, doložená listinami. Není však vyloučeno, že dolování probíhalo neoficiálně i dříve před udělením propůjček. Pro těžbu uhlí byly nejprve využívány nálezné jámy, které se tak staly jámami těžními a později i jámami větrními.
Podpovrchové mělké dolování bylo z počátku provozováno šachticovým způsobem, tj. pomocí mělkých jam – šachtic. Malý dosah možnosti exploatace v okolí mělkých jam – šachtic a hornické obtíže spojené s tímto způsobem dolování, zejména pak problémy s čerpáním důlních vod, vedl k rozhodnutí o vyražení Martinské dědičné štoly (hlavní důlní dílo pro odvádění důlních vod, přivádění vtažných větrů a odtěžování uhlí).
První nález dobyvatelné sloje je doložen na jámě Bedřich v r. 1835. První těžba započala v r. 1836. Písemně je doložena těžba z jámy Florentina v r. 1837, kdy byla dobývána sloj Barbora.
Jako počátek následného štolového dolování lze považovat zahájení ražby dědičné štoly v r. 1838. Štola byla nazývána Martinská, ale také podle místa svého ústí jako Rychvaldská. Původ získání názvu Martinská, který se objevuje i u pojmenování dvou kutacích jam, se nepodařilo dohledat. Zřejmě z důvodu naléhavosti její potřeby pro další dolování, byla štola vyražena urychleně. Proto byla ražena z několika míst současně, s počátkem ražby na jižním konci od již existujících jam Bedřich a Karel a dále ve střední části od jámy Florentina a dalších jam směrem na sever do nejníže položeného místa v údolí Rychvaldské stružky, která z místních vodotečí se nejvíce přibližovala k larischovskému důlnímu poli. Ražba Martinské štoly byla zahájena v r. 1838, respektive v r. 1839 a v r. 1841 byla již hotova, její celková délka byla 2713 m a byla tak druhou nejdelší štolou v OKR.
Štolové dolování nad horizontem Martinské štoly probíhalo asi až do r. 1874. Celé mělké podpovrchové dolování trvalo cca 40 let. Přitom se od 40. let 19. století překrývalo s hlubinným dolováním dolu Jindřich (od r. 1844).
Při tomto dolování bylo využíváno 14 jam. Jedná se o jámy, které byly z části původně jámami kutacími a dále jámy, které byly vyhloubeny později, již v souvislosti s vlastním štolovým dolováním, v návaznosti na větrní a těžební systém Martinské štoly. Jámy Bedřich, Karel, Nálezná a Světlík IV sloužily později po svém prohloubení i pro následné hlubinné dobývání.
Důlní majetek, představovaný důlními propůjčkami a důlními díly pro mělké dolování, nacházející se na pozemcích statků v Petřvaldě, Porubě a Rychvaldě, patřil do vlastnictví Heinricha hr. Larisch-Mönnicha, majorátního pána v Karviné. Majetek byl v jeho vlastnictví až do r. 1868, kdy přešel podle zápisu v horních knihách do vlastnictví jeho syna Evžena. Jeho syn zřejmě tento majetek spravoval, ale již od r. 1859.
Po smrti Eugena Larisch-Mönnicha přešlo vlastnické právo odkazovací listinou ze dne 10. 9. 1886 na jeho dědice.
