Centrální ředitelství bývalé Společnosti státní dráhy ve Vídni se po návrhu Vrchní horní správy v Brandýsku ke konci roku 1892 rozhodlo založit ve vlastních dolových mírách mezi dolem Ronna a obcí Olšany nový důl, jehož těžba měla značným dílem přispět k povznesení upadající těžby na ostatních dolech. Hlavní vodítko zde bylo též udržení odbytové kvóty v procentech, jež tehdy příslušela uhelnému podnikání Společnosti státní dráhy od Pražské prodejny uhlí kladenských velkodolů. Do založení nového dolu byly kladeny velké naděje a odpovídaly přesvědčení vedoucích činitelů Společnosti státní dráhy, že budoucnost jejich uhelného podnikání leží na východě. Z tohoto předpokladu vyšla též myšlenka vybudování elektrárny ve větším měřítku na dotyčném dole.
Za účelem volby vhodného bodu pro vyhloubení nové jámy byla podle ujednání se sousední dolovou společnosti Buštěhradské dráhy ze dne 1. 2. 1893 ražena z dolu Ferdinand ve Cvrčovicích výzkumná chodba severním směrem k příštímu dolu.
Ražení této chodby začalo dnem 24. 5. 1893 a příslušné práce byly skončeny dnem 1. 3. 1895. Kromě toho byla pověřena odborná firma Eisenecker Breslau (Vratislav, Horní Slezsko) provedením výzkumné vrtby na místě určeném pro založení dolu. S vrtbou bylo započato dne 24. 4. 1895 a po několika vrtebních nehodách dne 31. 1. 1897 bylo dosaženo předepsané hloubky.
Založení nového dolu, který se nazýval prozatím pořadově po starších dolech Společnosti státní dráhy dolem č. VIII, bylo ohlášeno na Báňský úřad ve Slaném dne 1. 7. 1897. V několika dnech po ohlášce, a to 8. 7. 1897, bylo započato hloubení prvním slavnostním výkopem za přítomnosti úředníků báňských úřadů, pozvaných hostí sousedních dolů Pražské železářské společnosti a Buštěhradské dráhy, vedoucích úředníků Vrchní horní správy a závodních inženýrů ostatních dolů Společnosti státní dráhy. Založení nové jámy se provedlo ve vzdálenosti asi 100 m od provedené vrtné díry.
Současně též probíhala připravená výstavba prozatímních budov a strojového povrchového zařízení pro hloubení. Byla postavena dřevěná šachetní hranice, na které byly umístěny těžní kotouče, jakož i převodní kladky pro zavěšení a spouštění prozatímních šachetních pump. Odvodňování se provádělo z počátku pomocí těchto dvou zdvižných vertikálních pump s kulatými táhly uprostřed výtlakových trub. Obě pumpy byly v komíně šachty vyvěšeny pod sebou a jedna pumpa dávala vodu pumpě výše ležící.
Pumpy byly poháněny na povrchu vahadlovým strojem s ozubeným převodem a úhlovým ústrojím. Stroj měl stojatý parní válec plnotlakový se šoupátkem, vahadlo spočívalo na litinovém rámu, neseném od základní desky šesti litinovými sloupy. Vahadlo samo bylo opatřeno Wattovým parallelogramem a působilo ojnicí na kliku hlavní hřídele, spočívající ve stojatých ložiskách na spodním základním rámu z litiny. Na hlavní hřídeli se nalézal na jedné straně ozubený pastorek a na druhé setrvačník, asi 4 m/m, zabíhající do dalšího ozubeného soukolí. Stroj byl vyroben již rok 1842 ve strojírně v Neudeku a bylo používán již dříve při hloubení několika dolů, posledně při hloubení dolu Ronna.
Šachetní profil dolu Theodor byl kruhovitý o světlém průměru 4900 mm, vyzděný tvrdě pálenými cihlami na cementovou maltu. Šachetní výstroj se pozůstávala z U-želez o profilu 240-220 mm vysokém. Uprostřed se nalézala dvě samostatná oddělení po dvou normálních těžních klecích se dvěma vozíky. Jižní úsek sloužil jako větrací oddělení a byl od těžního oddělení zapažen do sebe zanýtovanými fošnami o síle 50 mm. Severní lezné oddělení šachetního profilu sloužilo k umístění výtlakových pump, kabelů a žebříků.
K těžbě vydobytých hornin při hloubení bylo zpočátku do určité hloubky používáno železného okovu, zavěšeného na ocelovém laně a vytahovaného pomocí stojatého parního vrátku se dvěma bubny. Později byl používán již dvouválcový parní stroj ležatý, firmy Quillacq v Anzinu. Tento stroj zůstal zde dále jako rezerva za později postavený elektrický těžní stroj, sloužící až do zániku dolu v roce 1935.
Větrání šachetního komínu se v počáteční periodě hloubení provádělo větracím komínem, připojeným na komín parních kotlů. Potřebnou páru pro stroje dodávalo pět jednoduchých válcových kotlů s rovinnými rošty. Tyto kotle, jakož i dříve popsaný ležatý parní stroj byly i s příslušenstvím přeneseny z opuštěného dolu Průhon u Kladna.
V září roku 1900 bylo skončeno hloubení a zaraženo I. náraziště v hloubce 325,8 m, na kótě 17,5 a později, roku 1909-10, byla jáma prohloubena na kótu 146,8, tj. do hloubky 490,1 m, kde bylo zřízeno náraziště II. V blízkosti tohoto náraziště byla vylámána a vyzděna pumpovna, kde byly umístěny dvě vertikální pumpy o výkonu po 500 l/min s ozubeným převodem, poháněné třífázovým elektrickým motorem o výkonu 31 ks. Tyto pumpy čerpaly vodu do vodní třídy na I. patře.
Hlavní pumpovna byla zřízena na I. patře u náraziště v jeho prodloužené ose k severu, kde se nacházely: jedna diferenciální ležatá pumpa a později se sem převezla z dolu Michal v Brandýsku osmnáctistupňová turbopumpa od firmy Vogel Steckerau.
Roku 1897/98 byla postavena vlečná dráha s připojením na dříve vybudovanou vlečku ze Třebichovic k dolu Ronna. První zkušební jízda byla provedena 16. 11. 1898. Definitivní provoz na této vlečce byl zahájen kolaudací 14. 12. 1898.
Ve třetím čtvrtletí 1902 byl pro definitivní větrání dolu postaven hlavní důlní větrník systému Schielle o výkonu 1000 m3 vzduchu za minutu, poháněný přímo elektrickým motorem o 45 ks, 500 V, 21 c/s.
Roku 1902 byla dodána a smontována železná těžní věz 23 m vysoká k ose těžních kotoučů. Tuto věž spolu se šachetní výjezdnou plošinou a střešní konstrukcí šachetní budovy, včetně plateau před touto budovou, dodaly železárny Společnosti státní dráhy v Řešici v uherském Banátě.
Výstavba definitivní kotelny byla započata r. 1899 postavením čtyř parních kotlů systému Tischbein, po 170 m2 odparové plochy, 11 atm přetlaku s přehřívači a etážovými rošty systému Bolzano Tedesco. V několika dalších letech se tato kotelna rozšiřovala přístavbou dalších kotlů, hlavně pro potřebu nově zřízené sousední elektrárny, takže v r. 1914 bylo v dotyčné kotelně umístěno 16 kotlů stejného provedení, jak je výše uvedeno. Postavení nové, výkonnější kotelny s turbotrubnatými kotly systému Oschatz, byly veškeré kotle Tischbein rozmontovány a prodány v kompenzaci firmě Bratři Fischerové, cihelny v Letkách u Kralup, jež při kotelně prováděla zazdívky a postavila 85 m vysoký komín.
Dne 16. 10. 1901 byl konán slavnostním způsobem a v přítomnosti zástupců báňských a zeměpanských úředníků křest nového dolu, který byl nazván po tehdejším prezidentovi správní rady Společnosti státní dráhy a guvernérovi pozemkového ústavu ve Vídni, rytíři Theodoru z Taussigů, důl Theodor. Do té doby byl hloubený důl nazýván Na Krétě.
V září roku 1908 byla dokončena montáž jednoduché třídičky uhlí s Karlíkovým kyvotočným retrem a dána do chodu. Tato třídička byla zčásti přenesena z dolu Ronna, když se tam postavila nová úpravna uhlí s proudovým prádlem sestavy Wunderlich. Zmíněná třídička na dole Theodor byla v činnosti až do roku 1912, od kdy se těžba na dole dopravovala pomocí nově postavené visuté lanovky na důl Ronna, kde se společně s těžbou Ronny podrobila smyslu a účelu koncentračního programu a náležité třídicí úpravě a praní, jakož i nákladu do vagónů.
V srpnu 1908 se na dole Theodor postavilo vedle suché třídičky pokusné pneumatické oddělování uhelného prachu se současným tříděním na děrovacích pásech, po čemž následovalo teprve praní určitých druhů uhlí. Pokusy se konaly na popud vrchního správce Wunderlicha a nijak se dále neuplatnily.
Roku 1908 se na dole Theodor zřídila impregnace dolového dříví. Tato se prováděla v dlouhém kotli s předcházející evakuací a dalším napouštěním dřeva kreosotovým roztokem pod tlakem asi 4 atm. Stojky a stropnice byly již před impregnací nařezány na míru, naloženy ve skupinkách na zvláštní valníky, které se za sebou zasunuly do zmíněného kotle, jenž se potom čelním víkem vzduchotěsně uzavřel.
Za zvláštní zmínku budiž uvedeno, že již r. 1904 a 1905 byla na dole Theodor postavena od říšskoněmecké firmy Mellhardt & spol. briketárna na zužitkování přebytečného mouru, který nenalézal odbytu. Výroba briket však nebyla rentabilní následkem velké spotřeby pojicí smůly a briketárna byla r. 1910 zrušena a přešla jako náhrada za nedodržení smluvních povinností firmou Mellhardt do majetku Společnosti státní dráhy.
Roku 1907/08 byly instalovány na jmenovaném dole šatny a lázně pro veškeré osazenstvo dolu. V šatnách byly pořízeny výtahové věšáky na pracovní oděvy.
Nový elektrický těžní stroj se dvěma cylindrickými bubny byl smontovaný roku 1908, ale teprve v lednu roku 1910 byl dán do normálního provozu. Těžní stroj parní, dvouválcový, byl z bývalého dolu Průhon a zůstal dále v rezervě.
V překopu dolu Theodor na II. patře do II. patra dolu Ronna komunikační svážnou byla roku 1916 zřízena lanovka, celkem 1350 m dlouhá. Doprava vozíků se konala jednotlivě připínáním na lano řetízky 11 mm silnými a klínovými zámky. Poháněcí stanice se postavila nahoře nad svážnou, čímž se náležitě využitkovala přebytečná síla po svážné sjíždějících vozíků, plně naložených k dopravě, v protisměru po rovině 850 m délky a včetně svážné. Dříve se zde používala lanovka pro vlakové těžení jenom v délce rovinného překopu a nebyla pro daný úkol dosti výkonná. Tato se přenesla po uvolnění na těžní třídu I. patra, kde byla v činnosti až do opuštění dobývání na tomto patře r. 1932. Stroj této lanovky pocházel od spojovací lanové dráhy na povrchu mezi doly Bresson a Engerth.
V červnu 1912 bylo započato s ražením překopu na II. patře směrem do holouských polí a k bývalému dolu Michal v Brandýsku. Práce v tomto úseku pokračovaly pomalým tempem a další pokračování bylo roku 1920 zastaveno.
S těžbou na dole Theodor se začalo dne 19. 2. 1902. Výše roční těžby stoupala, takže v roce 1908 bylo dosaženo maximální hodnoty 1 851 000 q. Po tomto roce těžba sice nestejně, ale stále pomalu klesala a poslední čtyři roky obnášela: 1932 — 940 700 q, 1933 — 583 100 q, 1934 — 387 700 q. V lednu 1935 bylo vytěženo pouhých 9200 q. Dne 1. února 1935 se těžba uhlí na tomto dole zrušila.
Důl Theodor byl nejvýchodněji položený velkodůl v uhelné pánvi Kladensko-slánské. Jeho uzavřením – uzavírá kronikář A. Povolný – zajisté není ukončena další exploatace uhlonosného terénu na východním a severovýchodním směru, ale pravděpodobně již připadne dalším generacím.
