Povrchový vodotěžný stroj byl vyřazen z provozu roku 1900. Nahradily ho podzemní rychloběžné pumpy systému Riedler po 1000 l za minutu s elektrickým pohonem.
Postavením elektrárny r. 1896 byla zahájena postupná elektrifikace strojového zařízení na dolech Thinfeld a Kübeck.
Kotelny na dole Kübeck měly původně 15 válcových kotlů jednoduchých a kotle sloužily do roku 1875. Nahradily je kotle systému Bolzano s etážovými rošty. V provozu jich bylo 8 až 9, celkem jich měla kotelna 15. Palivo se dopravovalo štolou pomocí řetězové dráhy z dolu Thinfeld a na povrch dolu Kübeck se zdvihalo parním těžním strojem. Denně se dovezlo 70 až 80 vozíků kotelního paliva.
Nové kotelny byly postaveny v letech 1892—1894. Osm trubkových kotlů bylo dodáno ze železáren Společnosti státní dráhy v Rošivi v uherském Banátě. Konstrukce byla systému Mac-Nicol, každý kotel měl topeniště systému Bolzano.
Na dole Kübeck byla po přestěhování z Brandýsku vrchní horní správa dolů Společnosti státní dráhy a vedle správních budov zde byla ještě nemocnice pro zaměstnance.
Stavební a technické modernizace provedené před první světovou válkou byly na dlouhou dobu jedinou změnou na dole Kübeck. Teprve na přelomu 70. a 80. let 20. století byly provedeny razantní zásahy do podoby původního objetku. Těžní budova byla snesena až po kola lanovnic a zastřešena nízkou sedlovou střechou. Pro umístění nové ventilátorovny bylo probouráno západní křídlo objektu, přiléhajícího k těžní věži.
Důl byl v provozu jako pomocný pro dopravu materiálu a pro větrání v provozu do roku 1997, následující rok byl důl zasypán
V roce 2001 byl důl prohlášen kulturní památkou. Zapsány byly budovy těžní věže, strojovny těžních strojů, ventilátorovny a elektrický těžní stroj Siemens–Halske.
[mappress]
