Kutací práce na jižní Moravě byly zahájeny asi před 150 tety, jak o tom svědčí nálezy letopočtů vysekaných v bocích chodeb na některých starých dolech. Ústní podání vypráví, že objevy uhlí na jižní Moravě spadají do doby napoleonských válek. Po památné bitvě Napoleona v roce 1805 u Slavkova tábořila tato vojska kolem Čejče a Hovoran. Tam prý se stalo, že posádka vojenské polní kuchyně vykopala v břehu topeniště a od toho po dvou či třech dnech počal břeh, v němž se nacházel a dosud nachází výchoz sloje, hořet.
V roce 1947 při ražení chodby z dolu Žofie bylo nafáráno staré důlní dílo udržované dubovou výdřevou, na níž byl vyřezán letopočet rok 1824. Hospodářská důležitost uhlí v této době byla ovšem nepatrná. Ani postavení severní dráhy Ferdinandovy (Břeclav – Přerov) nezlepšilo podmínky odbytu, naopak zdejší palivo bylo vytěsňováno kamenným uhlím z Ostravy.
Nejstarším dolem na jižní Moravě byl státní důl Adolf, který se nacházel na katastru obcí Dubňany a Ratíškovice. Byl opuštěn v roce 1871 pro velký přítok důlních vod.
Zároveň otvírá baron Seidl Důl Sv. Barbora v Kelčanech a v té době jsou provozovány doly Františka de Paula v Miloticích, Moravia v Lužicích, Všemoc Boží v Čejči, Hugo v Kyjově, Antonie, Rudolf a Maria v dubňanském katastru. O tento majetek se dělily šlechtické rody i přední průmyslníci.
Druhá polovina 19. století znamenala rozmach malodolů zejména v dubňanském ložisku. V roce 1896 byla utvořena první česká společnost s názvem Hnědouhelný závod Pomoc Boží v Dubňanech. Přestože tuto šachtu postihly tři zátopy, z nichž poslední ukončila v roce 1938 jeho existenci, společnost pokračovala v těžbě otevřením dolů Hugo I a Hugo II. V letech 1938 — 1939 byla na Dole Pomoc Boží postavena elektrárna zásobující 16 okolních vesnic.
Významným faktorem pro jihomoravsky revír bylo budování nových dolů firmou Baťa (Tomáš v Ratíškovicích 1933 — 1951, Theodor 1940 až 1954). Firma Baťa výrazně zmodernizovala proces těžby, při úpravě používala tzv. Fleisnerovu metodu sušení, a produkt převážela po vodním kanále do Zlína. V roce 1943 započal Baťa otvírku nového Dolu Tomáš II štolou. To byl vlastně počátek Dolu 1. máj v Dubňanech. Štola byla totiž vyražena jen do hloubky 35 m a práce zastaveny. Otvírka byla obnovena až v roce 1946 hloubením svislé jámy.
V souvislosti s výstavbou tepelné elektrárny v Hodoníně a požárem povrchového zařízení dolu byla projektová dokumentace přepracována na kapacitu 2 000 t/den a tímto rozhodnutím vznikl první větší důl na jižní Moravě.
Národní podnik Jihomoravské lignitové doly (JLD) však existoval již od roku 1946. Prováděl těžbu na Dole Ivanka (uzavřen 1954). Od Báňských staveb Banská Bystrica převzal rozestavěný Důl 1. máj a pokračoval otvírkou, resp. provozováním dolů Prokop 1948 — 1957, Pokrok 1948 — 1956, Obránci míru 1964 — 1984, Důl Osvobození 1959 — 1991, Dukla 1964, 1. máj II 1981 a Mír Mikulčice 1984. Na posledních třech lokalitách probíhala těžba až do začátku 90. let.
Útlumový program, s jehož realizací v revíru se započalo v roce 1991, by zahájen likvidací dolů Osvobození a Dukla. Lokality 1. máj II a Mikulčice byly tehdy na úrovni stávajících ekonomických vstupů považovány za konkurenceschopné i po liberalizaci cen uhlí, přesto byl uzavřen i Důl 1. Máj. Lze konstatovat, že ke skutečnému rozvoji a nárůstu těžby došlo teprve po 2. světové válce. Osmdesátá léta tohoto století pak znamenala maximum v exploataci ložiska. Počátkem 90. let byla předpokládána stabilizace odbytu na úrovni 1 —1,2 mil. t/rok.
Firma BAŤA, ještě za života jednoho ze zakladatelů firmy, Tomáše Bati, zahájila modernizaci lignitových dolů; jeho následník, Jan Antonín Baťa pokračoval v další modernizaci i procesu těžby lignitu. Při úpravě vytěženého lignitu, se používala tzv. Fleisnerova metoda sušení a vysušený produkt – lignit, se začal převážet po upraveném a prodlouženém vodním kanále, až do Otrokovic, kde končil za ulici Přístavní. Lignit se spaloval v elektrárně fy BAŤA (po 2.sv. válce SVIT), ještě v 60 letech minulého století, kdy bylo spalování lignitu ukončeno a kanál zasypán.
Firma BAŤA, ještě za života jednoho ze zakladatelů firmy, Tomáše Bati, zamýšlela využít původních, ale i upravených vodních cest i s regulací řek Moravy a částečně Dřevnice, pro dopravu lignitu z oblasti Jižní Moravy, až do Otrokovic. Tohoto plánu se však ujal až po tragické smrti TB, jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Tak postupně se využilo železniční cesty z dolu Julius – obnovená těžba lignitu v r. 1938/9 (důl Tomáš) v Ratíškovicích, železnicí k překladišti Sudoměřice a následně vodní cesta ze Sudoměřic do přístavu Otrokovice, tehdejšího Baťova, kde vodní cesta končila za ulicí Přístavní. Při úpravě mokrého, vytěženého lignitu, se používala tzv. Fleisnerova metoda sušení a vysušený produkt – lignit, se začal převážet pomocí nákladních člunů, remorkérů, někde i koní a pak traktorů, které táhly nákladní čluny v určitých místech vodní cesty z břehu. Lignit se spaloval v elektrárně fy BAŤA (po 2.sv. válce SVIT), ještě v 60 letech minulého století. Doprava lignitu byla v 50letech min.století, z ekonomických důvodů ukončena. Zůstala jen doprava železnicí. Spalováním lignitu bylo ukončeno v 60 letech. Kanál u továrny byl pak zasypán.
První komentář, prosím pro vážné nepřesnosti vymažte…Děkuji.