Období rozvinuté výroby se projevuje v revíru v důsledku podnikatelské nevýhodnosti až v průběhu 30. let minulého století nástupem zlínské firmy Baťa, která v roce 1934 dává do provozu nový moderní důl přesahující svou technickou vybaveností většinu tehdejších dolů.
Dobývací prostor nového dolu Tomáš v oblasti obce Ratíškovice měl poměrně klidné, nepříliš zvodnělé uložení v hloubce 35—45 m. Rozlohou pole vzhledem k plánované těžbě 200—250 tis. tun ročně měl rozlohu asi 3 km2 a geologické zásoby cca 10 mil. tun. Při výrubnosti 50 % měl mít životnost asi 20 let. Projektová dokumentace byla zpracována vlastní konstrukční kanceláří ve Zlíně a řešila zejména stavební a strojní problematiku záměru. Báňská problematika, mimo lokalizaci hlavních otvírkových děl, byla ponechána nedořešena. To se týkalo zejména dobývací metody a vedení porubní fronty, kde technologická nepřipravenost způsobila značné škody a měla za následek podstatné snížení předpokládané výrubnosti až na 25 %.
Důl byl otevřen dvěma kruhovými svislými jámami lokalizovanými centrálně v areálu závodu, jedna byla vybavena skipovým těžním zařízením a sloužila výhradně k těžbě uhlí, druhá byla vybavena osobním klecovým výtahem, obsluhovaným přímo z klece tlačítkovým registrem a sloužila pro jízdu mužstva a dopravu materiálu. Hlavní větrná jáma byla umístěna při západním okraji důlního pole a vytvářela systém diagonálního vedení větrů. Skipové těžní zařízení bylo dvojčinné o obsahu skipové nádoby 1, 1 t a hodinovou kapacitou cca 50 t. Plnění nádob z podzemního svislého zásobníku bylo plně mechanizováno elektrickými a tlakovzdušnými prvky stejně jako řízení těžního stroje, umístěného v těžní věži. Obsluha skipové jámy byla prováděna pouze jediným pracovníkem ve směně a měla spíše charakter běžné údržby a čištění. Obsluha fáracího výtahu, řešeného jako jednočinný domovní výtah s protizávažím, obstarával „výtažný“ ze svého stanoviště v kleci.
Rozfárání důlního pole bylo provedeno dvojicemi paralelních hlavních chodeb v dřevěné výztuži a v exponovaných úsecích se zpevněnou betonovou počvou. Chodby byly raženy zásadně razícími řetězovými kombajny na housenkových plazech německé výroby firmy Lauchhammer. Na dole bylo celkem 6 razících strojů, jejichž postupová rychlost dosahovala 5—10 m/směnu. Při raženém profilu 5 m2 činila těžba z jednoho metru cca 6 t.
Docilovaný postup razicích kombajnů byl odvislý od kapacity odtěžení. Hlavní i úseková doprava uhlí byla zásadně řešena kontinuálním pasovým systémem lehce montovatelných 600 mm širokých gumových pasů. Úseky mezi výložníkem kombajnů a výsypkou na pásy byly řešeny ručním „odbíháním“ dřevěnými lehce sklopnými vozíky o obsahu 4 q.
Vysoká těžební kapacita razicích kombajnů sváděla k podceňování dobývací metody a vytváření porubní fronty. Jako dobývací metoda byla zvolena zvláštní úprava stěnování, založená právě na maximálním využívání razících kombajnů. Do stěnové prorážky cca 60 m byly položeny nátřasné žlaby s elektrickým pohonem. Uhelný bok byl podbrázděn stěnovou brázdičkou firmy Eickhoff a rozrušen trhací prací. Vyuhlený postup byl zabudován stojkami s přívěsem (bez stropninových tahů). Stejným způsobem byly pak vyuhlovány další postupy bez přesunu respektive přeložení dopravních žlabu. Zhruba po šesti pokusech byly žlaby z porubu demontovány a celý odrubaný prostor byl vyplněn a zavalen. Zařízení bylo instalováno do další stěnové prorážky v předstihu vyražené razícím kombajnem ve vzdálenosti asi 8—10 m od prvé prorážky. Protože postup kombajnů byl podstatně rychlejší než vyuhlování stěnového mezipilíře, docházelo v četných případech v důsledku opožďování výrubu k zatlačení předčasně vyražených prorážek a jejich nepoužitelnosti pro instalaci porubního zařízení. A tak četné úseky byly jen rozraženy chodbami bez provedení plošného výrubu a exploatace zásob v mezipilířích.
V provozu byly zpravidla 4 razící stroje a 2 až 3 poruby. Celková těžba z ražení kolísala mezi 240—380 tunami, denní těžba z porubů se pohybovala mezi 380—480 tunami. Celková těžba v průměru činila 600 t/den, v časově omezených údobích dosahovala až 800 t/den.
Poprvé v historii revíru bylo na povrchu vybudováno úpravnické zařízení umožňující plné zušlechtění těženého lignitu. Uhlí bylo roztříděno do 5 fragmentačních tříd, z nichž kusy a kostka byly expedovány bez dalšího zušlechtění. Ořech a oříšek byl vysušován ve válcových sušičkách v protiproudu kouřových plynů. Tím výhřevnost produktu stoupla o více než 1000 kcal na 3200—3400 kcal. Prach byl spalován ve vlastní závodní elektrárně. Dočasně byl sušený prach používán i k výrobě briket, jejichž malá skladovací soudržnost však omezovala expediční možnosti a jejich výroba byla brzy zastavena.
Hlavním odbytištěm lignitu byly základní zlínské továrny baťovského koncernu, kam byla vybudována říční kanálová trasa z Rohatce. Důl byl napojen vlečkou na železniční stanici v Rohatci s propojením na nakládací stanici říčního kanálu. Mimo objekty úpravny, závodní elektrárny a expediční objekty (zásobníky, vlečka) byl důl Tomáš vybaven kapacitními dílnami pro údržbu resp. i výrobu důlního zařízení a potřebnými skladovými prostorami.
Pro osazenstvo bylo poprvé v historii revíru k dispozici základní sociální vybavení, spočívající v koupelně a převlékáme. Při závodu je obchod a kantýna v areálu tzv. kolonie, sestávající z několika typizovaných zlínských rodinných dvojdomků. K dispozici bylo ambulatorium, bazén a hřiště.
Na dole pracovalo v době rozkvětu 300—400 pracovníků a jejich sociální a mzdová úroveň značně převyšovala dosavadní standard na dolech ostatních těžařů. Mzdová preference na Tomáši, dosahující 30—50 % byla pochopitelně vyvážena zpřísněným pracovním režimem a vysilujícím pracovním úsilím.
