Je historicky dokázáno, že člověk se s uhlím na Rakovnicku setkával již ve 3. a 2. st. př.n.l., kdy na našem území žili Keltové (kmen Bójů – odtud Bohemia). Naši předkové pak později nachází ložiska minerálů, z nichž se získávaly různé kovy (zejména železo, ale i měď, stříbro a zlato), již v roce 1543 povoluje král Ferdinand těžbu mědi v okolí Hracholusk. Ale daleko bohatší byla na našem okrese ložiska uhlí, a proto máme více historických záznamů vážících se k uhlí. Jedná se o Kladensko-rakovnickou pánev vzniklou v karbonu, kde uhelné sloje bývají doprovázeny jílovci a opukami.
Historicky doložené počátky těžby uhlí na Rakovnicku sahají k roku 1770 do Petrovic (západně od Rakovníka) a východně k Lánské oboře. Později se dobývá uhlí i na úpatí Petrovického lesa, Senecké hory, Pavlíkovských vršků, na Mutějovicku, kde vznikla celá řada malých dolů. Zhruba ve stejné době se začíná těžit i v okolí Rynholce a Lán. Uhlí bylo často prokládáno tzv. jílovcovými proplástky (někde se užívá pojem opuky), které se vyvážely z dolů na odvaly spolu se zbytky uhlí, jež je náchylné k samovznícení. (V podstatě šlo o nevědomky zakládané milíře). Některé vypálené hlušiny – převážně jílovce a tzv. opuky – vykazovaly žáruvzdorné a keramické vlastnosti.
K praktickému objevení a využívání lupku na Rakovnicku přispěla náhoda. Bylo to v místech dnešního závodu na výrobu keramických dlaždic a obkládaček RKZ (nyní Lasselsberger) – na vyhořelých odvalech tehdejšího uhelného dolu Moravia, na nichž byl rozpoznán šamot i vypálený lupek. Krátce po tomto objevu zde byla zahájena výroba žáruvzdorných cihel (v r. 1883). Z prokázaných příznivých keramických a žáruvzdorných vlastností tohoto šamotu – vypáleného lupku se objevil zájem zpracovatelů v oboru hutním a sklářském. Zvýšená poptávka si následně vynutila rozvoj těžby surového lupku i na uhelných dolech západně od Rakovníka v blízkosti Lubné, Sence a Příčiny. Získaná surovina se po vytěžení vypalovala v jednoduchých milířích, později v komorových a v menších šachtových pecích a expedovala se firmám.
Tak vlastně v souvislosti s těžbou uhlí se rozvíjela i těžba a výpal lupku – tato činnost byla nedílnou součástí hornického podnikání na Rakovnicku. Následně se těžba a zpracování lupku soustřeďovala na Dole Rako v Lubné. Po r. 1920 byly zrekonstruovány zastaralé jámy, postaveny další komorové pece, které umožnily zvýšení produkce páleného lupku. Rako se tak stalo nejvýznamnějším producentem v počátcích rozvoje těžby, výpalu a úpravy lupku. Od prosince 1951 se stalo národním podnikem.
Lupková sloj na Raku měla mocnost až 10 m, její jednotlivé polohy – lávky – měly z hlediska technologie výpalu odlišné vlastnosti, světlý lupek o mocnosti až 1,5 m s nízkým obsahem organické hmoty byl těžen pro výpal v komorových pecích a v šachtové peci. Samostatně byl těžen druh „extra” pro výpal v komorové peci, který byl někdy mocný až 0,6 m. Konečným produktem kvalitního a poměrně rovnoměrného výpalu v komorových pecích byl lupek využívaný při náročné výrobě sklářských pánví. Pro tradiční způsob výpalu v milířích byly těženy tmavošedé, uhelnými pigmenty zbarvené jílovce o mocnosti až 8 m, částečné prostoupené uhelnou hmotou – tzv. letny. V menší míře byl rovněž samostatně těžen lupek značky „Z” s charakteristickými krystalky záhnědy.
Těžba surového lupku ve východní části rakovnického okresu, na Novostrašecku, zůstávala dlouho druhořadou záležitostí. Výroba páleného lupku byla součástí činnosti uhelných dolů, ale hlavní zisk přinášela těžba uhlí. Počátky těžby uhlí v této lokalitě spadají také do konce 18. století (jako v Lubné), do blízkosti Lánské obory a Rynholce.
Jeden z nejstarších dolů – Důl Laura (pozdější ČSA II) se začal hloubit v roce 1875 a při svém dokončení v roce 1903 dosáhl hloubky 168 m. S hloubením největšího uhelného dolu na Rakovnicku – Dolu Anna (pozdější ČSA I) – se začalo v roce 1907, otevřen byl 1911 a jeho nejhlubší místo se nacházelo 272 m pod povrchem. Důl byl pojmenován podle manželky ředitele Belgičana Alberta Petiana, a tak otevření dolu 26.7. 1911 na svátek Anny nepřipadlo náhodou. Obdobně i Laura byla pojmenována podle manželky přednosty báňského revírního úřadu ve Slaném. Důl Anna byl na krátkou dobu, 1946-48, přejmenován na „Laušman” podle tehdejšího ministra průmyslu. Od prosince 1951 nesl jméno Důl Československé armády a stal se národním podnikem.
V místech největší těžby lupků – na Hořkovci, v Pecínově byl lupek objeven na výchozu sloje asi v roce 1923 při úpravě sportovního hřiště v lese u vily Márinka. Byla zde nalezena hornina – jílovec – a po zkušenostech z Rakovníka a z výpalu opuk vybíraných při těžbě uhlí na Anně a Lauře byly posouzeny jeho vlastnosti jako žáruvzdorné suroviny. Ložisko bylo prozkoumáno a v roce 1929 byla zahájena hlubinná těžba v dole Pecínov. K povrchovému dobývání v této lokalitě došlo až v roce 1942.
Po roce 1945 s intenzivním rozvojem těžkého průmyslu, zvláště hutní výroby, narůstala spotřeba žáruvzdorného materiálu. Důsledkem byl úplný útlum těžby uhlí na Dole Rako, kde celá kapacita dolu mohla být využita na těžbu lupku. (Těžba uhlí byla znovuobnovena v době energetické krize, ale velmi krátce s malou produkcí). Na Novostrašecku se těžený surový lupek převážel buď na Důl Anna v Rynholci, kde byl pálen v milířích, nebo na Lauru, kde bylo během druhé světové války postaveno 10 malých komorových pecí. (Tyto pece byly využívány až do roku 1965, kdy byla na závodě Hořkovec uvedena do provozu druhá rotační pec). Ale právě po válce nedostačoval tento výpal z hlediska výroby, a proto byly hořkovecké lupky páleny v šachtové peci v Královédvorských železárnách, určených původně k výpalu vápence pro hutní výrobu. Díky tomu se podařilo pokrýt zvýšenou potřebu ostřiv tuzemských odběratelů bez omezení exportu. Výpal v šachtových pecích v Králově Dvoře byl ukončen až v roce 1964. V 50. letech minulého století se přistoupilo k rozsáhlému geologickému průzkumu ložiska v lokalitě Hořkovec. Po důkladném prozkoumání bylo rozhodnuto postavit zde nový moderní závod na využití unikátního ložiska žáruvzdorných lupků s nepřetržitým výpalem v rotační peci, což byla v té době revoluční myšlenka, kterou se již dříve zabýval tým Dr. Ing. Tománka na katedře silikátů VŠCHT v Praze. Nový závod byl pojmenován po místní lokalitě Hořkovec a s jeho stavbou se započalo v březnu 1953.
