Ve středu 20. prosince 1905 došlo na dole Helena v Novém Sedle ve Falknovsko-Ioketské hnědouhelné pánvi k endogennímu požáru, při kterém zahynulo 19 horníků. Toto neštěstí bylo největší důlní havárií v celé historii hlubinného dobývání v Sokolovském hnědouhelném revíru.
Důl Helena
Historie dolu Helena, jehož vlastníkem byla vídeňská firma Springer & Company, začíná zahájením hloubení základní jámy 22. března 1877 v katastrech obcí Nové Sedlo a Chranišov (Neusattl, Grancsau) k otevření ložiska terciárních uhelných slojí, které zde byly orientovány od jihozápadu na severovýchod s úklonem na severozápad. V dobývacím prostoru dolu byla vyvinuta jednak spodní sloj Josef (oligocén) v nepravidelných lalokovitých útvarech v mocnosti 3 až 6 m, jednak vrchní sloj Antonín (miocén), která dosahovala mocnosti až 30 m. Uhlí v druhé z uvedených slojí však bylo kvalitativně méně hodnotné a bylo běžně označováno jako lignit
Úvodní jáma docílila hloubky 104 m a později plnila funkci vtažné a zároveň těžní jámy. Po vyhloubení výdušné větrní jámy, umístěné v jižní části dobývacího prostoru, došlo nejprve k rozfárání sloje Josef a později sloje Antonín. Tak jako v celém revíru, byly i na dole Helena obě hnědouhelné sloje dobývány metodou směrného, případně výstupkového pilířování na zával se základnou vyraženou v průřezu 12 až 16 m2, a to buď v jedné, nebo ve dvou lávkách.
Větrání dolu bylo nedostatečné, což se projevovalo ve vysokých teplotách důlních větrů, které se pohybovaly mezi 25 až 30 °C. Důl Helena však nebyl, na rozdíl od jiných dolů revíru, nebezpečný výskytem metanu.
Dobývací práce byly ztíženy značnými tektonickými poruchami, nepříznivými projevy horských tlaků a vysokou náchylností obou uhelných slojí k samo vznícení. Nebezpečí důlních požárů zvyšovala i nedostatečná výrubnost a zbytkové pilíře v nedokonale izolovaných stařinách snadno podléhaly samovzněcovacímu procesu.
V letech 1880 – 1895 pracovalo na dole 140 – 150 horníku. V roce 1896 se zde vytěžilo ještě přes 75 tisíc tun, ale pak se stav pracovníků s poklesem těžby snižoval. V roce 1900 se z Dolu Helena vytěžilo již jen 37,3 tisíce lun uhlí, z toho ze sloje Josef 24 tisíce, zbytek ze sloje Antonín. V červenci 1901 bylo ukončeno dobývání ve sloji Antonín, když došlo k zatápění dobývek důlními vodami, které se nedařilo účinně čerpat. Do důlních děl dolu Helena tyto vody pronikaly ze sousedního dolu Union I po zastavení jeho těžby.
V době havárie důl zaměstnával 109 horníků.
Před nehodou
Časté požáry ze samovznícení uhlí vedly k určitému podceňování nebezpečí, které osádce dolu vždy hrozilo. V roce 1905 byl na dole Helena zaznamenán vznik minimálně čtyř výrazných požárů, jejichž příčinou bylo právě samovznícení uhelné hmoty. První dva z nich jsou datovány 20. května a 14. června, kdy zápar ve stropní lávce přešel v otevřený oheň. V obou případech se podařilo oheň likvidovat bez následků na životě a zdraví horníků.
Další vznícení bylo zaznamenáno 10. července, kdy byly raženou chodbou nafárány stařiny, které nebyly zakresleny v důlní mapě. Přístup kyslíku způsobil požár, který musel být zdolán prostorovým uzavřením hrází. Následovaly endogenní požáry 3. srpna, a zejména 9. října.
K tomuto poslednímu chodbovému požáru došlo ve sloji Josef v hloubce 128 m ve vzdálenosti 114 m od jámy na styku úpadně, bez výztuže ražené chodby, s navazující částí vystrojené dřevěnou výztuží. I když bylo ohnisko požáru vypuštěno, prochlazeno a následně omazáno jílovitým materiálem, nebylo zřejmě ohnisko zapaření uhelné hmoty důsledně likvidováno.
Požár
V prosinci začala na místě původního záparu vypadávat těsnicí jílová hmota a 18. prosince již i žhavý popel. Je nepochybné, že došlo k obnovení endogenního požáru, který měl být neprodleně likvidován. Nebezpečné situaci však nebyla věnována dostatečná pozornost a technický dozor tuto mimořádnost ani neohlásil vedení dolu.
Dne 20. prosince v 6 hodin ráno zpozoroval narážeč, že v inkriminovaném místě vypadávají do důlní chodby drobné kusy žhavého uhlí. Na tuto skutečnost ihned upozornil „hlídače ohňů”, který to však naddůlnímu neohlásil, údajně proto, že se bál postihu. Vedení dolu tak opět zůstalo bez důležité informace o situaci v dole.
Po dvou hodinách, tedy v 8 hodin, přešel zápar v otevřený oheň, který zachvátil výdřevu důlní chodby. Z požářiště se s větrním proudem rychle šířily jedovaté zplodiny a bezprostředně ohrožovaly osádku 22 horníků v asi 30 m vzdálené dobývce. Naddůlní přikázal, aby všichni urychleně opustili ohrožený prostor. Do vtažných větrů se však podařilo proniknout pouze čtyřem havířům, kteří dostatečně rychle reagovali na příkaz k útěku. Ostatním se únik nezdařil a s nimi zahynul i naddůlní Anton Wesp.
Zdolávání havárie
Práce na záchranu osádky řídil druhý naddůlní, Josef Weiss, který byl povolán z domova. Nejprve se pokusil zvrátit směr větrů a zabránit tak jejich pronikání do osádkou obsazeného rubání. Tento záměr se mu však nepodařilo realizovat.
Na vedení likvidace havárie se podílel i vrchní horní komisař Revírního báňského úřadu v Lokti Dr. Max Czach a vrchní inženýr Dolu Union II Otmar Weyerl, kteří po příjezdu na důl okamžitě sfárali, aby dohlíželi na průběh záchranných prací. Na důl se následně dostavil i vrchní inspektor Hermann Locker s četou záchranářů, vybavených čtyřmi novými dýchacími přístroji typu Dräger.
Snaha o záchranu postižených však byla marná. Navíc dva ze zasahujících záchranářů se přiotrávili oxidem uhelnatým a z dolu byli vyvezeni v bezvědomí. Podařilo se je však zachránit.
Likvidaci požáru nebylo možno řešit jinak, než jeho uzavřením hrází. Za ní zůstalo pohřbeno všech devatenáct obětí.
Do uzavřeného požářiště byl následné ražen překop, jehož účelem bylo vyprostit těla postižených. Tímto postupem se podařilo nalézt pouze 17 obětí havárie. Těla dvou zbývajících havířů nebyla nikdy nalezena.
Důsledky havárie
Jako příčina důlní havárie, ke které došlo 20. prosince 1905, byl označen nedostatečně zlikvidovaný endogenní chodbový požár. Těžba ve sloji Josef, ve které došlo k havárii, již obnovena nebyla. Po necelých třech měsících od důlního neštěstí, 10. března 1906, tak byla těžba v celém dole definitivně ukončena.
Havárie na Dole Helena v roce 1905 byla předmětem soudního řízení. Na lavice obžalovaných u chebského soudu zasedl závodní dolu Ing. Richard Sachs a hlídač ohňů Václav Fischer. Ani jednomu z nich však soud neprokázal vinu a oba obžalované osvobodil. Osvobozující rozsudek potvrdil 7. ledna 1907 odvolací soud ve Vídni.
Oběti havárie byly pohřbeny zřejmě do společného hrobu na hřbitově v Novém Sedle.
