Po roce 1959 zůstala v revíru v provozu pouze trojice hlubin Jiří v Lomnici, Josef Jan v Pile a Marie Majerová v Královském Poříčí, rubajících v 60. letech kolem 600 000 t uhlí ročně (Jiří, Marie), přes 20 000 t těžil odlehlý důl Josef Jan v Pile pro výrobu montánního vosku. Po zavedení nové soustavy hospodařeni, v době rušení neefektivních a zastaralých provozů rozhodlo vedení sokolovských dolů uzavřít hlubiny v Lomnici a Pile v letech 1967 – 1968. V roce 1968 se hlubinná těžba 609 816 t podílela jen 3,5 % na celkové revírní produkci.
Důl Jiří zaměstnával v roce 1966 celkem 330 osob, z toho 302 muže a 28 žen, postupně se jeho stav snižoval a k 10.3. 1967 měl jen 197 pracovníků. Po dni likvidace k 31. 3. 1967 čítal od 1. dubna 108 pracovníku, provádějících likvidační práce. Na slavnostní schůzi patrně konané dne 7. 3. 1967 v Lomnici se hornici rozloučili s dolem. Havíře převzal důl Marie Majerová, chodbaře ostatní lomy pro ražení odvodňovacích chodeb a velká část osazenstva německé národnosti (kolem 70 osob) vysídlila do Německa. Důlní materiál využily ostatní podniky revíru, část se zlikvidovala a povrchové objekty dolu v Lomnici získala jiná organizace. Nicméně problémy se zajištěním náhradního zaměstnání horníků nastaly při uzavření malého závodu Josef Jan v roce 1968, těžícího samostatnou pánvičku v okrese Karlovy Vary. Ke dni 31. 3. 1968 závod těžící a zpracovávající uhlí vykazoval 71 osob. Dne 14. 12. 1968 se v Pile konala poslední slavnostní schůze. Pracovníci většinou nenalezli v okolním zemědělském prostředí zaměstnání a byli nuceni dojíždět buď do Královského Poříčí nebo Vintířova. Část budov zastaralého závodu byla demolována a část majetku převzal Lesní závod Bečov a další organizace. Od roku 1969 zůstal v sokolovském revíru v provozu jen hlubinný důl Marie Majerová v Královském Poříčí hlavně z důvodu nedokončeného hydrogeologického průzkumu svého dobývacího prostoru, z údajné potřeby zachovat v revíru profesi hlubinného havíře, jeho uhlí se po vytřídění dodávalo zejména drobným spotřebitelům. Poté se provedla rekonstrukce dolu, např. horníci vyrazili spojovací chodbu k znovu do provozu uvedené třídírně v Sokolově, vyměnili starý parní těžní stroj za elektrický, později v 70. letech razili dílo do nejhlouběji uložené sloje Josef, což se ukázalo jako chybná investice. Důl produkoval kolem 500 000 t uhlí ročně a zaměstnával přes 700 lidí, např. v roce 1985 vyrubal 459 825 t uhlí (2,1 % revírní těžby). V důsledku změny palivoenergetického systému po revoluci v roce 1989 a směřování k útlumu uhelného hornictví z ekologických záměrů byla jeho těžba k 31. 10. 1991 ukončena. Podstatným dílem k tomu přispěly i ekonomické výsledky provozu. Část osazenstva přešla na jiná pracoviště v rámci státního podniku Hnědouhelné doly Březová, kdy podnik hradil náklady jejich přeškolení, část odešla do důchodu nebo si po získání tzv. odstupného našla jiné zaměstnání. Zbytek osazenstva v počtu 190 osob zajišťoval odvodňování předpolí velkolomu Jiří a likvidaci výstroje v dole a povrchových objektů před postupem povrchové těžby, např. v roce 1993 byla zlikvidována zdaleka viditelná jáma Vilém.
V sokolovské pánvi po roce 1945 ve čtyřech etapách nenávratně skončila doba otáčejících se kol na těžních věžích hlubinných dolů a odborné havířské práce zejména z ekonomických důvodů a skončila rovněž doba velkých investic v povrchové důlní těžbě.
