Pyrit na výrobu „české“ kyseliny sírové, tzv. dýmavé (s nadbytkem SO3), známé též jako „oleum“, se těžil ze západočeského proterozoika (např. u Hromnic) a zpracovával tříletým odležením (tj. zvětráním) na haldách. Voda prosáknuvší pyritovou rubaninou byla jímána, zahušťována, odpařována, vzniklý „vitriolový kámen“ FeSO4 byl pražen, unikající SO2 byl zaváděn do vody. Těžba pyritických břidlic v západních Čechách trvala od 1578 do 1870. Sirná „huť“ byla u Malé Bukové v provozu v létech 1598-1612. Důl na pyritické břidlice u Skřivaně byl otevřen v roce 1683. V 18. a 19. století se pyrit těžený z ložiska v Lukavicích u Chrudimi zpracovával na místě v nejstarší české továrně na kyselinu sírovou. Základem výroby H2SO4 v letech 1952 až 1975 bylo ložisko Chvaletice spolu se Smolníkem.
První porcelán v karlovarské oblasti byl vyroben z místního kaolínu v roce 1792 (Grün u Horního Slavkova), z kaolinitického jílovce z Javorné v roce 1789. Na Znojemsku se kaolín z Přímětic začal používat v keramické továrně ve Vranově n. Dyjí od roku 1798 (výroba wedgwoodu). Těžba kaolínu začala na Podbořansku v roce 1820 (důl Hardtmuth u Buškovic), na Plzeňsku v roce 1873 (Chlumčany). Širší využití kaolínu v Čechách umožnila výstavba plavíren v Božíčanech (1973) a Kaznějově (1974).
Braňanský bentonit se těží od roku 1943. Po vytěžení ložiska Střímice II (1963-1969) krylo potřebu sléváren ložisko Černý vrch (do 1984) s úpravnou v Obrnicích, od roku 1984 ložisko Střímice, výhledově od roku 1987 ložisko Krásný Dvoreček-Rokle.
Žáruvzdorné jílovce se v kladensko-rakovnické pánvi těží spolu s černým uhlím od roku 1772, ložisko Hořkovec od roku 1922. Cenomanské jílovce se těží od roku 1847 (Měcholupy). Prvé písemné zmínky o těžbě modrého vazného jílu z Vonšova v chebské pánvi jsou z roku 1785. K zvláštnostem patří výroba slinutých dlaždic z kvartérní hlíny v Šatově u Znojma (od 1876).
Z dekoračních kamenů se nejdéle těží slivenecký mramor. Poprvé je jeho zdroj – lom Cikánka v Radotínském údolí – zmiňován v roce 1160. V letech 1250 až 1620 patřilo ložisko jedinému českému rytířskému řádu Křížovníků s červenou hvězdou, kteří mramor uvedli do Prahy (1253 klášter Křížovníků, později kostel sv. Františka; sv. Vít, baroko, secese).
Nejstarší racionálně založená těžba diatomitu začala v roce 1909 u Borovan a Ledenic.
Vápenec na výrobu vápna se používá od nepaměti. První cementárny vznikly v roce 1856 ve Skrabském (do 1910) a v roce 1860 v Hlubočepích u Prahy, v roce 1869 následují Hodolany u Olomouce, Podolí v Praze (1871-1945) a do konce 19. století Radotín (1872), Králův Dvůr a Ledce (1889), Bystré nad Teplou (1856-1935 výroba tzv. románského cementu), Vítkovice (1887), Horné Srnie (1891), Čížkovice (1898); začátkem 20. století Lietavská Lúčka (1901), Maloměřice (1912), Štramberk (1913), Stupava (1929-1982), v nedávné době Hranice (1954), Prachovice (1955), Banská Bystrica (1957), Lochkov (1963), Mokrá (1970), Rohožník (1975), Turňa n. Bodvou (1974). V hutích se začalo vápence používat koncem 19. století.
Sklářský křemen se těžil na Šumavě ve 13. století pro Helmbašskou huť u Vimperka, v letech 1509-1566 na ložisku Velká Kraš pro sklárnu v Kobylé.
Dovážený sklářský písek z Hohenbocky v Německu byl nahrazen domácí surovinou z ložisek Provodín (1908-1974), Adršpach (1922-1972, zlatý křišťál), Střeleč (od 1941) a Srní (od 1974). Surovina ze všech těžených ložisek je zároveň používána jako křemenný slévárenský písek.
