V desátém století byl Malín patrně hradem a mincovnou Slavníkovců; na počátku 12. století byl trhovým místem, neboť jim vedla cesta z Polabí do Čáslavě. Slavníkovec Soběslav razil v malínské mincovně někdy v letech 981—995 své denáry. Roku 1142 byli povoláni do dnešního Sedlce mniši řádu cisterciátského a získali Malín, Hlízov, Libenice, Bylany a r. 1250 přikoupili Přítoku. Na jejich pozemcích ležela tedy velká část kutnohorského revíru a pozdějšího města, jehož obyvatelstvo příslušelo církevně jednak k farnosti malínské, jednak pněvnické. Pěvnice byla vesnice na pravém břehu Vrchlice na Rovinách a patřila pražské kapitule; prvně se připomíná r. 1274. Dvě nejbližší města, Kolín a Čáslav, se stala kolem roku 1260 báňskými městy s právem jihlavským.
Mincovna v Malíně svádí někdy k tomu, aby počátky kutnohorského dolování byly kladeny již do desátého století. K tomu však nestačí jako důkaz pouhá existence mincovny, neboť ty bývaly v době naturálního hospodaření spíše v politicky a hospodářsky významných střediscích, kam přicházeli zahraniční kupci a vyměňovali stříbro a cizí peníze za domácí. O dobývání stříbra v 10. a 11. století u nás nemáme žádných přímých zpráv. Slovanské „dolování” se tehdy omezovalo na dobývání povrchové mělkými šachticemi (duklemi) a ryžování. Povrchově se dobývala železná ruda, ryžováním zlato a cínovec. U stříbra mohl přicházet v úvahu také jen ryzí kov, to jest oxidační pásmo ložiska. Výroba stříbra z našich chudých rud je příliš složitá a těžko ji mohl provádět otrocký hutník v době naturálního hospodaření. Zdá se málo pravděpodobné, že by těžba stříbra nabyla větších rozměrů před druhou polovinou 12. století. První přímá zmínka o stříbrných dolech u Stříbra je až z r. 1188 a jest přirozenější spojovat ji spíše s havířskou kolonizací 13. století než s předcházející dobou. Pokud jde o revír kutnohorský, soudím, že v něm bylo objeveno stříbro teprve ve století třináctém a že tento objev nebyl v přímé souvislosti se sedleckými cisterciáky. Tento řád vyhledával totiž své působiště v krajích jen řídce obydlených, dotčených jen málo civilizací. V takových místech mýtili členové řádu lesy, vysušovali bažiny a zaváděli zemědělství. To by poukazovalo na to, že ve dvanáctém století bylo okolí kláštera divočinou, v níž si můžeme těžko představit nějaký důlní ruch. Kdyby byl objev kutnohorského stříbra ve spojení s cisterciáky, pak by k němu došlo patrně brzy poté, co do Sedlce přišli, to jest v době, kdy prováděli podrobnou prohlídku kraje a ne až v období 1250—1276, jak se domnívá O. Leminger. Zemědělští cisterciáci měli, jak dokazuji pozdější spory s báňskou správou, k důlnímu podnikání postoj záporný. Ani v předpisech řádu nenalezneme poukazy na nějakou hornickou činnost. Kláštery se účastnily dolovací činnosti u nás později, totiž v době, kdy došlo k rozdělení hornického živlu na skupinu pracovní a podnikatelskou, což se projevilo na Kutnohorsku až koncem 13. století. Ale i potom se neúčastnil sedlecký řád dolování nějak aktivně, nýbrž těžil z něj hlavně z titulu vlastníka pozemkového majetku, na kterém byla zakládána důlní díla.
Blíže pravdě budeme, začleníme-li počátek kutnohorského dolování do období stříbrné horečky, která se šířila našimi zeměmi ve třináctém století. Tato horečka byla průvodním zjevem zavádění vyspělejšího hospodářského, totiž feudálního řádu, který potřeboval drahý kov jako směnné zboží. Na značný rozmach dolování na počátku třináctého století u nás ukazuje výzva králova z r. 1227 ke všem „perkmistrům, urburéřům a horním přísežným v Čechách a na Moravě”. Jihlava byla tehdy již městem, od něhož žádali poradu ti, kdo měli nějaké nesnáze při dolování. V třicátých letech pracovali již havíři na Brodsku a odtud se dostali patrně prospektoři haberskou stezkou na Kutnohorsko. R. 1260 byly Kolín a Čáslav báňskými městy. Někdy předtím mohli prospektoři narazit na výchozy některých kutnohorských žil a oběma městům byla svěřena péče o nově vznikající důlní revír.
Zdá se tedy, že můžeme klást počátky kutnohorského dolování do poloviny 13. století, neboť názor Šternberka o městě u sv. Jiří, které měl založit Václav I., se nevztahuje na Kutnou Horu, nýbrž na kostel sv. Havla v Praze. První zmínku o havířské obci na místě dnešní Kutné Hory máme z r. 1276, kdy, při vysazování Bylan, svědčí obyvatelé „od Hory”. Z doby Přemysla II. jest i záznam o činži z lázní, kterou vybíral sedlecký klášter. Někdy před rokem 1276, jak dosvědčuje r. 1324 malínský farář Oldřich z Paběnic, za jeho předchůdce faráře Jana, „v místě, jež se obecně Kutná Hora jmenuje, v mezích farnosti malínské, hory stříbrné počátek svůj vzaly a v ten čas z rozličných krajin nesčíslný počet lidu k místu tomu se nashromáždil, takže bylo potřebí vystavěti několik dřevěných kaplí, aby se lidem, kteří pro nejistotu trvání stříbrných hor nejisté obydlí měli, mohlo přisluhovati svátostmi církevními a službami božími.
Na to, kde se začalo na Kutnohorsku nejdříve dolovat, nemůžeme dát určitou odpověď, ale bylo to jistě tam, kde byly žilné výchozy, to je na Kuklíku, Sukově, Kaňku, v údolí Vrchlice a Bylanky. Poněvadž prvními průkopníky hornictví na Kutnohorsku byli patrně havíři-samostatní podnikatelé, kteří neměli dostatek finančních prostředků k zakládání větších důlních děl, zdá se pravděpodobnější, že to byly spíše Kuklík, Sukov, Kaňk, kde se začalo dolovat, než údolí potoků, kde bylo nutno razit nákladné štoly. Na Kuklík poukazuje i tradice, jak nám ji zachytily různé zmínky v pramenech 15. a 16. století. Podle této tradice bylo dolování na Kuklíku zničeno válkou, neboť Přemysl II. prý vzal s sebou do války 500 koní z šachetních žentourů. Zpráva o koních je ovšem zkazka, ale v tom, že se dolovalo na Kuklíku, může být zrnko pravdy. Leminger soudí, že němečtí havíři založili za Přemysla II. nejdříve Gruntu, kolem níž vznikaly prý také první doly. Zde se tedy mohlo začít dolovat někdy v polovině 13. století, ale k většímu rozmachu došlo patrně až v letech sedmdesátých, jak dosvědčuji shora zmíněné záznamy. Havíři nepřišli do hotové již osady, nýbrž „na hory” a vznikla zde původně jen obec horní. Hospodářský a politický rozvrat po smrti Přemysla II. (1278) ochromil jistě citelně důlní činnost, jež byla tehdy patrně převážně v rukou kapitálově slabých havířů-samostatných podnikatelů. Tehdy zchudl i sedlecký klášter a uvažovalo se dokonce o jeho zrušení.
S konsolidací poměrů, jež pomalu nastávala po nastoupení Václava II. na trůn (1285), oživoval jistě i báňský ruch. Roku 1289 rozhodoval hormistr Seiboth se svým bratrem mezi Čáslaví a Kolínem ve sporu o právo vyměřovat důlní míry. Po roce 1290, podle štýrského kronikáře Jindřicha z Heimburka r. 1294, došlo k onomu legendárnímu „sběhu ke Kutně”. K této stříbrné horečce, která upomíná velmi silně na kalifornský „gold-rush” devatenáctého století, mohly dát podnět objevy bohatých nálomů nalezených v oblasti tzv. starého neufangu, to jest kutacího pole v blízkosti kostela Všech svatých, kde bylo křížení žil oselských a žil pásma grejfského. Bílý kov přilákal nejen havíře domácí i cizí, nýbrž i houfy dobrodruhů ze všech koutů středověké Evropy. Za havíři přicházeli však i podnikatelé s kapitálem a k novému zdroji zisku se táhl i roj kramářů a řemeslníků a tak byl dán základ příští městské obci.
