Vývoj hornictví koncem 19. a počátkem 20. století
Toto údobí se vyznačuje velmi dynamickým rozvojem hornické činnosti v českých zemích. Zejména v letech 1860-1890 došlo k růstu hornické a hutnické činnosti, jejíž celkový objem vzrostl ze 14,430 mil. zl. na 111,642 mil. zl. v roce 1890.
Na tomto vývoji se výrazně podílela těžba uhlí, které se stává základním energetickým zdrojem pro průmysl. Uhelné hornictví na Ostravsku je podnětem pro výstavbu Vítkovických železáren v roce 1829 a železáren v Třinci v roce 1837. Rychlý růst uhelného hornictví Ize dokumentovat vznikem dolů Terezie, Karolína, Michal, Hermenegilda, Šalamouna a Jindřich ve 40. letech 19. století v ostravském revíru a řady dolů v ostatních revírech. Významný byl i podíl z příbramského rudního revíru, ve kterém v druhé polovině 19. století byla zavedena řada nových technických novinek jako zavedení parních strojů na jednotlivých šachtách, k zavedení lezných strojů, uplatnění Rittingerových splavů a při zhutňování k zavedení vysokých pecí místo krčáků. Tento trend výrazně předznamenal směry dalšího rozvoje rudného hornictví 20. století. Výrazem toho byla i skutečnost, že v roce 1849 bylo v Příbrami zřízeno vyšší učiliště hornické později přejmenované na c. k. Horní akademii. O hospodářském významu tohoto rudního revíru svědčí údaje o výši těžby stříbra:
1708-1735 850 kg
1736-1800 15 500 kg
1801-1868 438 962 kg
Těžba z příbramského rudního revíru se podílela v roce 1876 na celkové těžbě stříbra v Rakousko – Uhersku 93,3 procenta.
O vyspělosti českého hornictví té doby svědčí mimo jiné i skutečnost, že v roce 1875 dosáhla jáma Vojtěch hloubky 1000 m, což byl tehdy světový primát. Roční těžba stříbra v roce 1876 dosáhla 24 000 kg.
K útlumu těžby v tomto revíru dochází po roce 1890, vlivem poklesu cen stříbra na světových trzích, vydobytím bohatších částí ložiska a vzrůstu těžebních nákladů spojených s postupem těžby do stále větších hloubek. Současně s tím docházelo k významným strukturálním změnám. Podíl rudního hornictví na celkové produkci dále klesal a stále více rostla produkce uhelného hornictví a těžba nerudních surovin. Specifickým rysem těchto hornických odvětví bylo to, že do těžebního procesu vstupovaly mnohem větší objemy těžených surovin, než tomu bylo v rudném hornictví. Tato skutečnost vedla k rychlému zavádění nové techniky a technologií dobývání i úpravy a postupné mechanizaci celého procesu dobývání.
Od konce 19. století se důlní prostředí stalo zkušební laboratoří pro zkoumání některých fyzikálních jevů, jakými jsou například výzkum geotermálního a gravitačního pole, výzkum geomechaniky hornin a horských tlaků, mechaniky plynů, což na druhé straně umožňovalo rychle přenášet poznatky aplikovaného výzkumu zpět do důlní praxe.
Nová technika dobývání a zpracování těžených surovin se však stávaly stále finanční náročnější, což vedlo ke slučování důlních společností do rukou kapitálově silných společností. Velmi výrazně se tento trend projevil v uhelném hornictví i v důsledku jeho propojení s rychle se rozvíjející hutní i strojírenskou výrobou a energetikou. Dokumentuje to například vývoj důlních společností v ostravsko-karvinském, kladenském a plzeňském uhelném revíru.
Již v této první době rozvoje uhelného hornictví prokazuje toto svou rizikovost. Roku 1861 dochází ke katastrofě na Dole František v Padochově s 52 oběťmi. Roku 1867 na dole Hlubina v Ostravě s 60 oběťmi, roku 1879 na Dole Dollinge s 21 oběťmi, roku 1885 na Dole Jan v Karviné se 108 oběťmi a roku 1891 na Dole Trojice v Ostravě s 61 oběťmi. Zajímavé je, že k jedné z největších katastrof na území ČR došlo roku 1892 na rudném Dole Marie v Příbrami s 319 oběťmi. Přes tyto oběti se hornictví dále rozvíjí a současně jsou zpřísňována opatření pro odborný výkon závodního i státního dozoru na dolech.
Můžeme říci, že do konce 19. století byl dokončen ve všech odvětvích báňského průmyslu výrazný proces industrializace a mechanizace. Do počátku dvacátého století hornictví v českých zemích tak již vstupovalo s úrovní odpovídající vyspělým průmyslovým státům. Svědčí o tom například i podíl mechanizované těžby na celkové produkci báňských podniků i růst produktivity práce v důlních podnicích.
Hornictví, zejména uhelné, se rychle modernizuje. Tak například již roku 1902 je zaveden první kolový šramací stroj na Dole Louisa v ostravském revíru. Roku 1906 byl proveden první pokus s dopravními žlaby v ostravsko-karvinském revíru. Roku 1908 bylo v témže revíru zavedeno první sbíjecí kladivo a první řetězové těžení.
Hlad po surovinách zesílil v průběhu první světové Války. Toto na jedné straně umožnilo přežít některým dolům s nízkou produktivitou práce a odbytovými potížemi, na druhé straně se důsledky válečných událostí negativně projevily v oddálení investiční výstavby nových dolů, zastavení modernizace provozů i zaostáváním přípravy a otvírky nových zásob. K negativním důsledkům válečných událostí je nutno řadit i značné lidské ztráty na všech bojištích první světové války, které se projevily nedostatkem kvalifikovaného personálu a snížením pracovní disciplíny na dolech v poválečném údobí.
