Léta 1955 – 1968
Vývoj hornictví v této době probíhal v ovzduší vyhrocené studené války a národohospodářských koncepcí souhrnné označovaných jako údobí železných pětiletek. Příkazem doby bylo přednostní rozvíjení metalurgického průmyslu a těžkého strojírenství, diktované požadavky zbrojního průmyslu zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci. Pro tuto koncepci, ve které byla Československu určena role „kovárny socialismu“, nebyla v zemi odpovídající surovinová základna. To byl důvod, pro který byla obnovena těžba chudých železných rud v Ejpovicích, Mníšku, Vlastějovicích, Měděnci a dalších lokalitách, byla zahájena těžba pyritických a manganových rud ve Chvaleticích, i proč byla rozvíjena těžba chudých polymetalických rud na Příbramsku a na severní Moravě.
Příznačným rysem tohoto údobí byl intenzivní růst hutnické výroby železa. Výroba oceli v Československu v přepočtu na jednoho obyvatele ve srovnání s předválečnou úrovní vzrostla ze 145 kg v roce 1937 na 996 kg v roce 1988. K dosažení tohoto vývoje bylo nutno rozšířit a modernizovat tradiční hutnické provozy, jakými byly Spojené Ocelárny v Kladně, Vítkovické železárny v Ostravě a Třinecké železárny. V roce 1960 byla dána do provozu Nová huť Klementa Gottwalda v Kunčicích. Negativním rysem tohoto údobí byla stále se zvyšující surovinová a energetická náročnost národního hospodářství. Tento trend se projevoval v neustále se zvyšujících požadavcích na těžbu koksovatelného uhlí v OKR a energetického v podkrušnohorských hnědouhelných pánvích.
Vedle těžby uhlí dosahuje svého vrcholu i těžba radioaktivních surovin. Údaje o výši těžby radioaktivních surovin v Československu v tomto údobí nejsou v současné době komplexně vyhodnoceny a publikovány. Tyto informace patřily k přísně utajovaným a jejich zveřejnění bylo považováno za politicky neúnosné s ohledem na nevýhodnost podmínek, za kterých byly československou stranou tyto suroviny dodávány do SSSR. Před obyvatelstvem byly rovněž přísné utajovány i negativní důsledky těžby a úpravy těchto surovin na životní prostředí.
Tyto trendy extenzivního využívání přírodních zdrojů, a s tím spojená rostoucí surovinová a energetická náročnost našeho průmyslu, se odrážely ve stále rostoucích potížích národního hospodářství. Disproporce měla odstranit připravovaná ekonomická reforma v letech 1964-1968. Její součástí byl i program útlumu nerentabilních důlních provozů a přechod na surovinově a energeticky méně náročný typ národního hospodářství. Tato reforma nebyla dokončena. Ukončila ji vojenská intervence států Varšavské smlouvy v roce 1968. Byl to nejen konec dalších snah o reformu direktivně řízeného národního hospodářství s centrálním plánováním, ale i konec snů o možnosti vybudování socialismu s lidskou tváří.
