České hornictví po třicetileté válce
Porážka Českých stavů na Bílé Hoře roku 1620 a následná třicetiletá válka spojená s hospodářským a kulturním rozvratem způsobily hluboký úpadek českého hornictví. Proti reformační persekuce vyhnala ze země velkou část obyvatelstva včetně značné částí báňských odborníků. Persekuce rovněž postihla i většinu horních měst, kterým byla odňata jejich práva. K obnově válkou zničených dolů a hutí bylo potřeba značných finančních prostředků.
Kritický nedostatek báňských odborníků se snažila státní správa řešit tím, že zavedla v roce 1726 v Jáchymově výuku hornictví a hutnictví a dne 10.3. 1762 patentem císařovny Marie Terezie (1740 – 1780) byla zřízena teoretická stolice všech horních věd v Praze, která zde působila v létech 1763 – 1772. Ta byla potom přeložena do Báňské Štiavnice, kde byla založena báňská akademie.
K vyššímu zájmu o báňské podnikání měla přispět rovněž opatření státní správy v roce 1757, kterými byli horníci osvobozeni od vojenské služby, a dále předpis z roku 1763 o penzích dělníků v dolech, hutích a úpravnách.
Ke zvýšenému zájmu rakouské státní správy o hornictví dochází až po sedmileté válce (1756 -1763). Tehdy dochází k pokusům o obnovu dolování ve starých rudních revírech. I když byly pro tyto účely relativně značné finanční prostředky, nepřinesla tato snaha potřebné výsledky. Rovněž nová vlna prospekční činnosti neměla valné hospodářské výsledky a skončila většinou ve fázi pokusného dolování.
Z rudních revírů činných před třicetiletou válkou se uchovalo dobývání v kutnohorském rudním revíru a v menším rozsahu v krušnohorských revírech.
Snaha zvýšit produktivitu práce v dolech vedla v druhé polovině XVIII. století k širšímu uplatnění trhacích prací pomocí černého prachu. Byly rovněž vytvářeny složité soustavy vodních děl a strojů, které přispívaly k vyššímu využívání vodní síly k pohonu těžních vrátků a stoup na drcení rudy. Přes veškeré tyto snahy nedošlo k zásadnímu zvratu ve vývoji báňského podnikání. Rovněž snahy státní správy o změny báňského zákonodárství nebyly úspěšné a nedošlo k jejich zavedení. Pouze v zájmu rozšíření svobody bánského podnikání byl v roce 1790 rozšířen horní regál o uhlí, v roce 1799 o zinek a v roce 1811 o grafit.
Odlišný vývoj probíhal v příbramském a březohorském rudním revíru, kde s postupem do hloubky se přicházelo na bohatší zrudnění. K tomuto zásadnímu zvratu dochází po roce 1800 vyhloubením Vojtěšké šachty, po které v krátké době byla vyhloubena řada dalších jam a z příbramského rudního revíru se postupně stává centrum báňského podnikání v českých zemích. Naopak v jáchymovském rudním revíru došlo již ke značnému útlumu hornického podnikání. V polovině XIX. století zde byly činné jen tři doly, které musel pro jejich nízkou ziskovost převzít stát.
Pomalý, ale zato trvalý vzestup těžební činnosti v údobí 1620 -1850 je možno zaznamenat při těžbě železných rud v oblasti barrandienu, Východních Čech, Drahanské vysočiny a Beskyd. Spolu s rozvojem manufakturní výroby roste zájem i o další druhy nerostných surovin jako antimon, kobalt, uranové rudy, kaolin, fluorit, baryt a další, potřebné pro sklářské hutě, výrobu porcelánu a počínající chemický průmysl. Dokládají to mimo jiné údaje o těžbě kamenečných břidlic, výrobě zelené a modré skalice a jiné. Konec tohoto údobí je poznamenán zvýšeným zájmem o těžbu uhlí, který byl vyvolán rostoucí energetickou krizí v důsledku úbytků lesních porostů vlivem rostoucí spotřeby dřeva jako zdroje paliva pro průmyslovou výrobu. Tento trend zesílil počátkem nástupu průmyslové revoluce a industrializace českých zemí v druhé polovině XIX. století.
Rozvoj uhelného hornictví pokračoval zahájením dobývání hnědého uhlí na Teplicku roku 1740 a zahájením dobývání černého uhlí na Rosicku roku 1760 a také nálezem uhlí u Vrapic. Z roku 1773 se datuje nález uhlí u Trmic. Roku 1775 byly založeny doly a štola Barbora, Jindřich a Václav u Kladna. Hrabě Wilczek zakládá první černouhelný důl v Ostravě a tím počíná rozvoj ostravsko-karvinského revíru, nejdůležitějšího černouhelného revíru v České republice.
