Hornictví v období konstituování českého státu do husitských válek
K významnému rozvoji hornického podnikání dochází až v době XII. – XIV. století, zejména za vlády Přemysla II. Otakara (1253-1278) a Václava II. (1278-1305). V tomto údobí byla objevena řada ložisek zlatých i stříbrných rud a ostatních rudních ložisek v oblasti Krušných hor, Kašperských hor, Písku, Sušice, Jílového a na severní Moravě v oblasti Zlatých Hor a Opavy.
K hospodářsky nejvýznamnějším oblastem hornického podnikání, které výrazně zasáhly do hospodářského a politického vývoje země, patřily v této době rudní revíry v oblasti Jihlavy, Havlíčkova Brodu a Kutné Hory.
Rozvoj hornictví v tomto údobí přispěl ke kolonizaci pohraničních lesů zakládáním hornických osad, horních měst a tím i k celkovému kulturnímu i hospodářskému pokroku země. Horní města byla v této době obdařena panovníky řadou významných privilegií, které položily základ vzniku horního práva.
Významný mezník rozvoje českého hornictví představuje rok 1300, ve kterém Václav II. vydal první horní zákon ‘Jus regale montanorum’, kterým uzákonil horní a mincovní regál, uzákonil svobodu báňského podnikání a stanovil předpisy pro řízení dolní činnosti. Volný obchod se stříbrem byl zakázán a veškeré vytěžené stříbro se muselo dodávat do jediné královské mincovny v Kutné Hoře. Vyhlášený horní a mincovní regál uzákonil právo panovníka na těžbu ložisek zlata a stříbra a výkup těchto kovů za stanovenou cenu pro potřebu ražby mincí i stanovení závazného obsahu ušlechtilých kovů, z nichž tyto mince byly raženy. Mincovní regál spolu s horním regálem patřily k výsostným právům a atributům panovníka suverénního státu. Berně z hornické činností (urbura) zabezpečovaly v této době značnou část příjmů do královské pokladny. To spolu s rostoucím hospodářským a politickým postavením horních měst posilovalo autoritu panovníka a zajišťovalo jeho určitou nezávislost na šlechtě. Úřad nejvyššího hormistra spolu s úřadem nejvyššího mincmistra patřil k výrazným reprezentantům středověké státní správy.
Lze říci, že reforma Václava II. přispěla významnou měrou k rozvoji hornictví, k celkové hospodářské prosperitě země i mezinárodní autoritě českého státu, která měla své vyvrcholení za vlády Karla IV. (1346-1378), který v roce 1346 potvrdil v tzv. zlaté bule právo českého krále na horní a mincovní regál.
Údaje o výši těžby v tomto údobí jsou skoupé a lze je možno jen nepřímo odvodit. Odhaduje se, že v letech 1250 -1410 bylo v českých zemích vytěženo cca 2240 t stříbra, což by odpovídalo roční těžbě v rozmezí přibližně 5 až 25 t.
Mnohem skromnější jsou údaje o množství vytěženého zlata. Jeho těžba by se měla pohybovat podle odhadů některých autorů v rozmezí 100 až 300 kg ročně.
S rozvojem českého hornictví v této době je spojena výstavba řady významných architektonických světských i sakrálních památek, jaké například představují chrám Svaté Barbory a Vlašský dvůr v Kutné Hoře.
O technické vyspělosti rudného hornictví v Kutné Hoře svědčí skutečnost z roku 1360 až 1364, kdy míšeňská markrabata zvou kutnohorské horníky do služeb jako ‘urburery a mincmistry’. Roku 1364 na pozvání benátského dožete Lorenza Celsi vstoupili někteří kutnohorští hormistři do služeb Benátské republiky. Nádherné stavby v Kutné Hoře, Praze a dalších městech dokazují význam rudného hornictví, z něhož byly tyto stavby financovány.
Éra prvého vrcholného období českého hornictví končí za vlády Václava IV. (1378 – 1419). V této době již začíná docházet k útlumu hornického podnikání. Ten byl způsoben tím, že tehdejší báňská technika neumožňovala těžit hlouběji uložená ložiska, a že došlo k vytěžení svrchních obohacených částí ložisek. Pro tehdejší metalurgii bylo obtížné efektivně zpracovat chudší primární rudy. Tento pokles byl urychlen husitskými válkami, při kterých došlo k uzavření většiny dolů. Údobí husitských válek proto představuje pro české hornictví dobu hlubokého úpadku.
Ovšem je zde i první zmínka o dolování hnědého uhlí u Duchcova z roku 1403 a je zde zpráva o povolení dobývání uhlí mezi Unhoští a Berounem z roku 1463.
