Hornictví v českých zemích má tisíciletou tradici. Hornická činnost ve všech dobách a jejích proměnách významnou měrou ovlivňovala hospodářsky, politický a kulturní vývoj českého státu. Období hospodářského i politického rozmachu a upevňování české státnosti se kryjí s obdobími prosperity báňského podnikání. Naopak údobí úpadku hornické činnosti spadají do období válek a hospodářské i politické nestability Českého státu. Zákonitosti těchto změn i procesu vývoje českého hornictví jsou proto v mnohém poučné i pro současnou dobu.
Prehistorické údobí a počátky českého státu
Prvé doklady o existenci hornické činnosti v českých historických zemích, představují archeologické nálezy starých tavicích pecí i pozůstatků po těžbě zlata z doby keltského osídlení.
Následující vlny osídlení našeho území germánskými a později slovanskými kmeny v I. – IX. století zanechaly po sobě významnější doklady o hornické činnosti. Výjimku tvoří archeologické nálezy starých železných hutí z údobí Velké Moravy. Prvé písemné doklady o dolování v Čechách spadají do X. století.
Jedna z prvních zpráv o vývozu cínu z Čech pochází od Ibrahima ibn Jakuba, španělského žida, který ve službách kordobského kalifa a konal cestu po Evropě a kolem roku 965 dorazil do Prahy. Živou hornickou činnost potvrzuje i ražba prvních českých denárů v létech 935 až 967.
Lze se domnívat, že v tomto údobí šlo z hornického hlediska převážné o povrchové dobývání zahrnující rýžování zlata a cínu v rozsypech, kutání na výchozech a hloubení mělkých jam. Nebylo to hlubinné dobývání, které předpokládalo nejen určitý stupeň technického poznání a hornické odborníky, ale i značné finanční prostředky. Dolování se proto omezilo jen na povrchové způsoby získávání kovů. Tuto činnost tehdy vykonávali pro feudálního pána tzv. ministeriálové (rudníci, zlatníci, jamníci), kteří měli potřebné zkušenosti s vyhledáváním, těžbou a následným zhutněním těžených rud.
