Koncem března 2009 uplynulo výročí 515 let od narození významného učence renesanční doby Georgia Agricoly, jež UNESCO zařadilo mezi světová kulturní jubilea. Kdo byl tento přírodovědec, kterého geologové nazývali otcem mineralogie, horníci zakladatelem montánních věd a ekonomové předchůdcem progresivních hospodářských idejí?
Georg Pawer, jenž si během univerzitních studií zvolil pro své jméno latinizující synonymum Georgius Agricola, se narodil 24. března 1494 v saském městečku Glauchau. Po absolvování gymnázia v Chemnitz pokračoval ve studiu na lipské univerzitě a po jistou dobu na ní působil jako učitel řečtiny a latiny. R. 1524 se rozhodl stát se lékařem a odešel proto do Itálie, kde po dvě léta pobýval na univerzitách v Bologni, Ferraře, Padui a Pavii a na jedné z nich získal lékařský doktorský diplom. Poté ještě pobýval v Benátkách, kde pracoval na překladech děl starověkých řeckých lékařů. Krátce po návratu r. 1527 přijal místo městského lékaře a správce lékárny v Jáchymově. Důvodem byl jeho záměr studiem minerálů rozšířit řadu dosud známých anorganických látek s lékařskými účinky. Mineralizace jáchymovského rudného ložiska mu k tomuto poskytovala bohaté zdroje materie. Měl-li pochopit jejich genezi a vlastnosti, musel se seznámit s těžbou rud a výrobou kovů. A tak již po dvou letech pobytu v Jáchymově napsal své první dílo „Bermanus sive de re metallica”, tedy dialog o hornictví. V něm snesl mnoho poznatků o jáchymovském ložisku, o jeho mineralizaci a způsobech dobývání a zpracování rud. Již toto jeho první, rozsahem nevelké dílo, získalo pochvalu a bylo ještě několikrát vydáno. Během psaní této knížky si Agricola ujasnil záměr pojednat o nerostných ložiskách, hornictví a hutnictví šířeji. Vedla jej k tomu skutečnost, že dílo encyklopedické povahy o těchto oborech nebylo napsáno a v době, kdy hornictví a kovohutnictví procházela rozvojovým obdobím, byla jeho potřeba velmi aktuální. Od prvních příprav v Jáchymově uplynulo však více než 20 let. Práci ukončil teprve r. 1550 a dílo nazval „De re metallica libri XII” tedy 12 knih o hornictví a hutnictví. Nepřízní osudu bylo však vydáno až po Agricolově smrti, r. 1556. Získalo si ale takový ohlas, že během příštích staletí vyšlo znovu v 33 vydáních v 11 jazycích. Dokladovým materiálem pro toto dílo i pro další, která Agricola postupně napsal, bylo založení mineralogické sbírky. Její první vzorky tvořily nerosty z jáchymovského ložiska. Tato kolekce postupně vyrostla v jeden z největších evropských dokumentačních souborů.
R. 1530 se Agricola vzdal místa jáchymovského lékaře a věnoval se vědecké práci. Byl totiž již existenčně zajištěn, neboť z podílů na dole Boží Dar v Abertamech, otevřeném r. 1529, mu plynul značný zisk. Agricola se vrátil k tématice, na níž začal pracovat již během studií v Itálii – ke komentářům k dílům antických lékařů Hippokrata a Galena a r. 1534 je vydal tiskem. Současně zahájil přípravu díla započatého r. 1531 v Jáchymově, které mu vyneslo mimořádné ocenění. Byla to obsáhlá kniha o mírách a vahách, vydaná r. 1533 s názvem „De mensuris et ponderibus”. Účelem bylo popsat všechny do té doby známé měrné a váhové jednotky, sjednotit jejich údaje a zavést jejich jednotné užívání.
R. 1531 se Agricola zatím z neznámých důvodů rozhodl Jáchymov opustit a vrátit se do Saska. V Chemnitz mu bylo nabídnuto místo městského lékaře, které přijal. Pracovní program měl tehdy již na léta dopředu upřesněn a tak následující dvě desetiletí jeho života patří mezi vědecky nejplodnější. R. 1532 dokončil knihu o vlastnostech mědi, kterou pojmenoval „De varia temperie sive constitutione aeris”. Po letech příprav r. 1543 dopsal a r. 1544 vydal rozsáhlé pojednání o genezi hornin a ložisek nerostných surovin „De ortu et causis subterraneorum libri V”. Jen dva roky poté se objevila další Agricolova geologická díla, o sedimentárních horninách „De natura eorum quae effluunt ex terra” a „De motu”, v nichž analyzoval příčiny změn v zemské kůře. Současně dokončil a vydal spis „De natura fossilium”, v němž v 10 kapitolách podal systematický popis minerálů a hornin, jež podle povahy zařadil do 5 kategorií. Byl to první pokus o utřídění přírodních látek, jenž vytvořil základy ke geologickým vědám.
Agricolova výkonnost byla v té době neuvěřitelná. R. 1543 dopsal knihu „De metallis et machinis”, věnovanou popisu báňských děl a důlních strojů. Bohužel patří mezi ztracené. R. 1546 dokončil „De veteribus et novis metallis”. Pod tímto názvem se nejen skrývala první topografie evropského rudného hornictví, ale toto dílo bylo i pokusem o nauku o rudných ložiskách. Všechny tyto knihy Agricola chápal jako postupné cíle ke svému hlavnímu dílu, jímž byly již zmíněné dvanácteré knihy o hornictví a hutnictví. Součástí příprav na ně bylo i sjednocení hornické terminologie. R. 1546 Frobenova tiskárna v Basileji vydala Agricolův obsáhlý rukopis s názvem „Interpretatio germanica vocum rei metallici”. Obsahoval 487 fólií stran a na 51 dalších fóliích podrobný rejstřík. Agricola se tak stal předchůdcem vícejazyčných odborných slovníků, jejichž výrazová a pojmová přesnost měla podstatný význam pro rozvoj dalšího bádání.
Agricolovu tvůrčí činnost přerušila v letech 1546-47 tzv. Šmalkadská válka, v niž se náboženské rozpory mezi protestanty a katolíky vyhrotily do odboje proti vládnoucímu německému panovníku císaři Karlu V. Agricola byl tehdy pověřen saským zeměpánem vévodou Mořicem převzít v Chemnitz úřad starosty a r. 1547 byl dokonce přinucen účastnit se jeho vojenského tažení na Chebsko. Po válce se vrátil opět k vědecké práci a nejprve dokončil již dříve rozpracované dílo „De animantibus subterraneis”, pojednání o živých organizmech v podzemí. Jím dokončil svůj záměr vypracovat komplexní obraz přírodního dění. Agricola se v něm pokusil stanovit dělící hranici mezi živou a neživou přírodou, což v té době patřilo nejen mezi přírodovědné, ale především mezi aktuální filozofické problémy. R. 1549 se Agricola obrátil opět k hornické tematice a dokončil rozsáhlé dílo „Commentarii libri VI in quibus utriusque linquae sciptorum locos difficiles de rebus subterraneis explicantur” – výklad některých obtížně vysvětlitelných míst v dílech řeckých a římských přírodovědců. Ani tím však nebyla řada jeho prací završena. Po zjištění nových poznatků přepracoval některá svá starší díla, v letech 1549-50 napsal knihu o hospodářském významu kovů a mincí, další věnoval báňskému právu a hornopolicejním ustanovením uveřejnil několik polemik. Když r. 1552-53 propukla v Sasku hrozivá virová epidemie moru, plně se angažoval jako lékař. Pro nemocné založil v Chemnitz lazaret a současně vydal knihu o této nemocí „De peste”. V uznání zásluh o toto město stanul r. 1553 znovu v jeho čele jako primátor.
V krátkém nástinu nelze popsat a zhodnotit všechny aktivity tohoto muže, jenž v letech 1519-1555 byl autorem více než 40 knižních děl a pojednání, z nichž se bohužel jen 24 dochovalo. Když 21. listopadu 1555 v Chemnitz zemřel ve věku nedožitých 62 let, patřil již mezi přední učence své doby. Právem mu Jan Amos Komenský ve svém díle „Magna didactica” r. 1657 vyhradil čestné místo mezi Pythagorem a Archimedem. Tento saský učenec, jenž si za své první působiště zvolil Jáchymov, je nesporně jedním ze spolutvůrců tzv. vědecké revoluce, která předznamenala nástup nového věku vědy a techniky industriální společnosti.
