Dolování na Cínovci (9)

Český i saský Cínovec měly po skončení I. světové války obdobné osudy. Saská strana, kde státní zřízení nebylo narušeno, mohla ještě využít poválečné konjunktury, než začal opět fungovat světový trh cínu a wolframu. Od poloviny roku 1920 se v saské části více nepracovalo, nebo se dělalo jen nepatrně; spíše se vybíral cinvaldit na haldách. Provoz utichl docela roku 1925. Tehdy koupila saské důlní pole společnost Metallgesellschaft z Frankfurtu nad Mohanem, která se věnovala výhradně přebírání odvalů, již jednou překutaných na wolframit, nyní znovu na cinvaldit. V době hospodářské krize byl provoz uzavřen úplně.

V české části ustala zvýšená těžba hned po skončení války. Rakousko-Uhersko se rozpadlo, vojenská správa důl opustila a v přechodné době do konce r. 1918, než se i na Cínovci uplatnila československá státní moc, byla mnohá zařízení samovolně demontována. O lanovky nemělo lobkovické báňské ředitelství zájem, proto je zrušilo.

I když Německo mělo po I. světové válce značné hospodářské obtíže, říšskoněmecký zájem o českou část Cínovce neustával. Beckerovy ocelárny chtěly r. 1922 propachtovat lobkovické důlní pole, a to na 5 let. Navrhovali placení za tunu vytěžené rudy. Jednání se táhlo, až dne 10. července 1924 oznámila Bílina Revírnímu báňskému úřadu (RBÚ) Teplice, že firma Becker v důsledku hospodářského zhroucení mateřského závodu ve Wittichu od dalšího jednání ustoupila.

V těchto letech pracoval lobkovický důl ve svém starém revíru při státní hranici kolem jámy Petr. Horní ředitelství v Bílině hlásilo v říjnu 1927 RBÚ Teplice, že technický stav úpravny byl zlepšen, že byly zavedeny kulové mlýny, nátřasné žlaby a sazečky. Vyráběl se cínový koncentrát s 61 % Sn a pod 7 % WO3, wolframový koncentrát měl 71 % WO3 a pod 1,5 Sn. Výroba se prodávala do Vídně firmě Heinrich Tiefenbrunn.

Cena wolframového koncentrátu na světových trzích však měla sestupný charakter. Roku 1928 Lobkovicové omezili provoz a dopisem ze dne 19. května 1931 dalo lobkovické horní ředitelství RBÚ Teplice na vědomí, že důl bude v červnu definitivně uzavřen. V dopise se dále praví, že cínový koncentrát skladují už dva roky, protože jeho cena klesla z 300 anglických liber na pouhých 110 za tunu. Roční těžba koncentrátu v r. 1930 činila 8769,8 t. Počet zaměstnanců proti předválečné době byl dosti vysoký, 84 osoby. Zprávu podal poslední lobkovický závodní ing. Železný. V další korespondenci s RBÚ Teplice sdělilo horní ředitelství, že provoz nemůže v žádném případě pokračovat, protože jen v roce 1930 činila ztráta pří výrobě 10 t koncentrátu 135 000 Kč. Ředitelství ujišťovalo RBÚ, že bude důl udržovat v provozuschopném stavu, a slovo dodrželo. RBÚ povoloval ročně odklad těžby. Lobkovický důl zůstal v klidu až do počátku IL světové války. V saské části dochází k pronikavé změně hned příští rok po nástupu německé nacionálně socialistické strany k moci. Říše nastoupila na cestu maximální nezávislosti na dovozu barevných kovů. V létě 1934 se dosavadní majitel, Metallgesellschaft z Frankfurtu nad Mohanem, vzdal veškerých práv, která přešla na saský stát. Zásoby v roce 1935 jsou vyčísleny na 18 900 t rudy o obsahu 0,727 % Sn + W. Přesto, že průzkum a těžba byla ve státních rukou, prováděly se v letech 1935-1937 pouze vrty podél silnice na Altenberg, dva vrty ve výšce 704 m n. m. navrtaly 54 m mocnou greisenovou polohu, avšak vzorek nebyl dán na chemickou analýzu. V podzemí byla věnována hlavní pozornost západní části saského pole, na západ od osady Georgenfeld. I když zaměření prací bylo správné (geologové z bývalé NDR vymezili právě zde území nadějné na cín – Zinnhöffiges Gelände), pokračovaly práce velmi pomalu. V červenci 1938 konstatuje přednosta drážďanského Úřadu pro důlní hospodářství (Vorstand der Bergwirtschaftsstelle) Kühn, že práce vykonané od r. 1934 nepředstavovaly nic jiného než drancování ložiska. Přesto zásoby v těchto letech stouply. Kühn udává 40 000 t jistých (C1?) a 60 000 t pravděpodobných (C2?). V letech 1934-1937 musel na saském Cínovci panovat hrozný nepořádek, protože se podle Kühna z těchto let nezachovaly ani údaje o průměrném obsahu Sn + W v rubanině, ani nemohly být zjištěny náklady. V I. pololetí 1938 činil obsah Sn + W v rubanině 0,5 %, měsíční ztráta v saském Cínovci byla 9500,— RM, v Altenbergu 27 700,— RM.