Německá okupace a následná válečná léta vedla ke germanizaci života i hornické práce, znamenala utrpení pro francouzské a ruské zajatce a také značný úbytek civilního osazenstva. Po osvobození v roce 1945 pracovalo v Žacléři jenom 56 českých horníků vedle 556 horníků německých a národnostní otázka se v poválečných letech stala jedním z klíčových problémů znárodněného uhelného průmyslu.
Vyhláškou ministra průmyslu č. 442 z 29.11. 1945 byly žacléřské doly Západočeského báňského akciového spolku znárodněny a od 1. ledna 1946 začleněny do nově zřízeného národního podniku Východočeských uhelných dolů se sídlem v Trutnově.
V roce 1950 byly jámy Eliška a Jiří v Žacléři, Marie a Julie v Lamperticích a Františka v Černé Vodě přejmenovány na jeden společný závod Jan Šverma. V rámci rozsáhlé přestavby závodu na přelomu 50. a 60. let byla vyhloubena hlavní vtažná a těžní jáma Jan o průměru 5,5 m a hloubce 955 m a šachta se stala nositelem titulu Závod ČSČK.
Posledním dnem žacléřského uhelného hornictví se stal 31. prosinec 1992 a Důl Jan Šverma – jehož odbytová roční těžba se pohybovala v rozsahu 190 až 250 tisíc tun černého uhlí – vstoupil do hornických legend, aby jej od 1.6. 1993 statutárně nahradila firma Gemec.
V podzemí Žacléře zůstalo osm a půl miliónu tun vytěžitelných zásob, které v tržním hospodářství České republiky neměly naději na ekonomicky výhodnou exploataci a prodej, a také 77 km chodeb a překopů včetně téměř 3 km svislých a úklonných důlních děl ústících na povrch. Podle projektu likvidace závodu bylo podzemí stabilizováno technologickou směsí (záplav směsi elektrárenského popílku a uhelných kalů), povrchové objekty byly pronajaty několika soukromým společnostem, firma Gemec mimo to za výhodných podmínek nabízí černé vysokovýhřevné ekologické a nízkosirnaté ostravské uhlí, které bylo v úpravně bývalého Dolu Jan Šverma upravováno na frakce prach, hrášek, ořech a kostka. Připomínkou čtyř století hornické práce mezi Rýchorami a Vraními horami zůstává také hornický symbol v městském znaku Žacléře.
Z trutnovské kroniky Šimona Huttela jsou známy prvé počátky dobývání uhlí ve svatoňovickém okolí. Dne 22. června 1590 se na Jestřebích horách strhla prudká bouře a přívaly vod odkryly v Markoušovicích uhelnou sloj. Jakýsi Jakub Futter naložil první fůru uhlí a v pátek před sv. Janem ji v Trutnově rozprodal kovářům. Z archivních pramenů náchodského panství víme, že se uhlí na úbočí Jestřebích hor těžilo již okolo roku 1634, a že po roce 1703 bylo jeho dobývání pronajímáno téměř po celé 18. století různým pachtýřům, při čemž si vrchnost vyhrazovala dodávání nejkvalitnějšího kusového uhlí pro potřebu dvorního kováře na Náchod.
Po domácku provozovaná textilní výroba v Podkrkonoší si však nekladla velké energetické požadavky, sklářství i železářství vystačovalo s dřívím či s dřevěným uhlím a tak jenom bělidla, vápenky, vinopalny a cihelny se postupně stávaly drobnými odběrateli začínající těžby. Podnikatelské iniciativě však neprospěla ani porážka selského povstání v roce 1775, ani zadluženost zámeckého pána Josefa Adalberta Desfourse. Teprve, když se náchodské panství dostalo do vlastnictví vévody Petra Kuronského a většina robot byla převedena na peněžité poplatky, bylo možné zahájit cílevědomější hospodářskou politiku náchodského panství s využitím uhelného bohatství.
V roce 1805 byly vytyčeny dolové míry od Markoušovic přes Svatoňovice, Strážkovice, Petrovice, Odolov, Bohdašín Hronov do Žďárek. To už však na Svatoňovicku prosperovala řada šachet a dolování uhlí se postupně stávalo jediným průmyslovým podnikáním, jemuž se vrchnost věnovala, zatímco mlýny, pivovary a ostatní průmyslové podniky pronajímala různým zájemcům.
