Boží Dar (Gottesgab) leží severně od Jáchymova na temeni Rudohoří, poblíž jeho nejvyššího bodu, Keilberg neb Sonnenwirbel (česky prý „Klín“) zvaného, 1244 m. vysokého, těsně na saských hranicích, v krajině velmi drsné. Město v Čechách (tuším) nejvýše položené (1028 m.) děkuje vznik svůj i jméno své dolům, v nichžto se druhdy ve značném množství dobývalo stříbro vedle cínu a ještě jiných kovů.
Doly náležely dle Albínovy kroniky původně rytířům z Tetova; roku 1537 koupil je od Anselma z Tetova kurfiřt Saský Jan Bedřich, který je ihned obdařil prvním horním řádem. Po vyrovnání s vévodou Moricem Saským (1541 – 1547) připadly mladé tehdáž doly koruně České.
Dolování hned z počátku velmi slibné a vděčné přilákalo záhy mnohých horníků a těžařů, kteří se tu usadili a při dolu Božího daru město téhož jména založili. (Dle spisovatele Mosche jmenovala se původní tamní osada „Wintergrün“.)
První práce hornická bylo vlastně rýžování cínové rudy, při čemž prý se částečně objevovalo i zlato. Ruda cínová odváděla se k dalšímu zdělání do ciziny (do Saska), a není o té výrobě dále nic známo.
Důležitější nežli původní rýžování na povrchu bylo později podzemní dobývání rudy stříbrné, hlavně leštěnce olověného – stříbrnatého.
Za krále Ferdinanda I. hornictví milovného dostalo se dolům „Božídarským“ zároveň s doly Jáchymovskými nového horního řádu. Císař Rudolf II. pak roku 1579 povýšil Božídar na král. horní město, jehož hlavní výkvět trval jen asi do války třicetileté, která tu působila jako u většiny dolů rudohorských tím, že valná část horníků a hlavně těžařů protestantských doly opustila.
Po válce třicetileté pracovalo se tu již jen velmi liknavě; přímých udání o tom nemáme.
Od polovice 18. do polovice 19. století vyrábělo se u Božíhodaru ročním průměrem pouze asi 60 hřiven stříbra.
Ku konci této neutěšené doby ujal se zubožených dolů stát, vytěžil od roku 1841 do r. 1852, t. j. za 12 roků, úhrnem ne zcela 1000 hřiven stříbra při celkovém prodělku (doplatku) 82.600 zl. konv. mince. Roku 1854 prodal stát doly ty privátní společnosti, která z nich ještě po nějakou dobu paběrkováním těžila.
Úpadek dolů přivodil v krajině, na povrchu neúrodné a pobytu lidskému hmotně vůbec nepříznivé, úplné zchudnutí tamního skrovného obyvatelstva; všecko, ba i zakrnělé bylinstvo, jeví tu chudobu; jenom různé zbytky někdejšího dolování, zejména četné odvaly (haldy) a sříceniny hornických budov hlásají pustým krajem svědectví, že tu kdysi musilo bývati dosti živo.
Hornicko-geologické poměry dolů Božídarských jsou velmi zajímavy. Panující horninou je tu skoro stejnou měrou svor a rula; severně – na saské straně přiléhají k tomuto praútvaru staré břidlice (fyllity).
Svorem a rulou prochází celá soustava žil, jednak východních, podobně jako u Jáchymova; avšak žíly východní mají u Božídaru povahu Jáchymovských žil půlnočních, jsou totiž rudnaty; půlnoční pak žíly, které jsou známější jen dvě, podobají se Jáchymovským východním; nemají totiž valně rudy, ale byly vodítkem pro křižování a pak sledování rudnatých žil východních, které vesměs upadají v jižní stranu, jsou tedy se svahem horstva souklonny.
Poměry jsou tudíž příznivy pro zakládání štol od jihu na sever. I raženy jsou tu kromě jiných hlavní štoly dvě, a obě po nejdůležitější v tom smyslu žíle severní, kterou pokřtili jménem „Silberwäscher„, ač kromě něco vismutu jiných rud nemá.
Štolou „krásných rud“ (Schönerz-Stollen), otevřen jest důl stejného jména (Schönerz-Zeche), který na všech hlavních žilách, pokud toho byly hodny, pracoval, a nejdéle potrval.
Ze žil východních, rudnatých, byla nejbohatší žíla Hofmannova o úklonu 85° (k jihu), která v mocnosti do 30 cm. v žilovině vápencové, křemenité a dolomitové obsahovala jasnorudek (Rothgilden), leštěnec plavý (Fahlerz), olověný leštěnec stříbrnatý, kyz měděný a železný.
Podobně mocna i bohata byla také žíla Krištofská a v nejstarších dobách žíla Barborská, která vykazaje nejvíce zbytků (odvalů a strží) bývalého dolování.
Jiné žíly, jako „stará a mladá kurfiřtská“, „Děti Israel“, „Ondřejská“, žíla „Svornosti“ a „římského orla“ obsahovaly podobné rudy, jako žíly nejprve jmenované, ba i kobalt a vismut, ale byly méně vydatny.
Hlavní doly Božídarské prostíraly se jihovýchodně od města a sáhaly až skoro pod Sonnenwirbel.
Na blízku dolů těch ke straně západní (blízko silnice z Jáchymova přes Božídar do Sas vedoucí) shledává se ještě důl a štola „Reichgeschieb“ na žíle téhož jména, která jest jedinou žilou severní a při tom rudnatou.
Přímo u města Božídaru ústí štola Jordánská, o niž se ničeho neví; byla asi směrem svým pochybena, založena je v podloží hlavních žil a dosáhla oklikou (jak se zdá) žílu Hofmannovu.
Doly Božídarské zasahují prý z části pod dotyčné otvírací štoly do jakési hloubky, což arci nevylučuje, že by další hloubka ještě úrodnou býti mohla.
Pramen:
Hrabák, J. (1902): Hornictví a hutnictví v království českém
